Projednání insolvenčního návrhu dlužníka, rozhodnutí o věci

4.5.2.2

Projednání insolvenčního návrhu dlužníka, rozhodnutí o věci

JUDr. Jolana Maršíková

Pokud jsou splněny podmínky řízení (viz část Zkoumání podmínek řízení) a insolvenční návrh nevykazuje nedostatky, pro něž je nutno jej odmítnout [(viz část Odmítnutí insolvenčního návrhu ad A)], přistoupí insolvenční soud k úkonům směřujícím k rozhodnutí o věci. Podle § 134 IZ je insolvenční soud povinen učinit tyto úkony do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu a o návrhu pak rozhodnout bez zbytečného odkladu poté, co k tomu budou splněny procesní předpoklady.

Podle § 132 odst. 1 IZ v případě insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami. V takovém případě je insolvenční soud povinen o dlužnickém návrhu rozhodnout nejpozději do 15 dnů od jeho podání, aniž by bylo nutno projednat návrh při nařízeném soudním jednání.

Jestliže však insolvenční soud provádí dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, je povinen nařídit jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.

Má-li dlužník

1. více statutárních orgánů oprávněných jednat jeho jménem samostatně (např. společnost s ručením omezeným má dva jednatele), nebo
2. více osob v rámci jednoho statutárního orgánu oprávnění jednat jeho jménem samostatně (např. jednotliví členové představenstva), nebo
3. více zákonných zástupců oprávněných jednat jeho jménem samostatně,

pak insolvenční soud o návrhu může bez dalšího rozhodnout pouze v případě, kdy je návrh všemi těmito osobami spolupodepsán. Jinak je insolvenční soud povinen před rozhodnutím o úpadku vyzvat tyto osoby oprávněné jednat za dlužníka k tomu, aby se ve stanovené lhůtě k návrhu vyjádřily. Uplyne-li jim lhůta marně, nebo vysloví-li s návrhem souhlas, pak insolvenční soud bez dalšího o návrhu rozhodne.

Pokud tyto osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které insolvenční návrh nepodepsaly, s podáním návrhu nesouhlasí, bude insolvenční soud povinen provést dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku, a to i nad rámec návrhů dlužníka, a to při nařízeném soudním jednání (§ 133 odst. 2 IZ).

Stejně bude insolvenční soud – jak stanoví § 133 odst. 2 IZ – postupovat v případě, kdy vyjdou v průběhu insolvenčního řízení najevo skutečnosti, které jsou v rozporu

1. s tvrzeními dlužníka obsaženými v insolvenčním návrhu nebo
2. se skutečnostmi obsaženými v listinách připojených k insolvenčnímu návrhu.

Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 32872/2013, 2 VSPH 27/2014 ze dne 23. 2. 2015 dospěl k závěru, že soud není principiálně povinen ověřovat, zda tvrzení uvedená v insolvenčním návrhu dlužníka a jeho přílohách jsou pravdivá; nevyjde-li najevo opak, řídí se insolvenční soud vždy pouze insolvenčním návrhem a jeho přílohami (viz usnesení VS v Olomouci sp. zn. 3 VSOL 283/2009-A-11, KSBR 32 INS 4255/2009). Vyjeví-li se však, že tvrzení dlužníka obsažená v insolvenčním návrhu či skutečnosti vyplývající z přiložených listin jsou v rozporu se skutečnostmi, jež v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo, nemůže se soud spokojit s osvědčením údajů obsažených v insolvenčním návrhu dlužníka a jeho přílohách a musí dle ust. § 86 IZ provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení (hrozícího) úpadku dlužníka; za tím účelem musí ovšem dle ust. věty druhé § 133 odst. 2 IZ nařídit jednání. Rovněž připomněl závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího ČR sp. zn. 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010, dle nichž závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, je nutno nařídit jednání (o návrhu věřitele) i přesto, že účastníci (včetně dlužníka) souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

Podle § 107 odst. 1 IZ platí, že další insolvenční návrh podaný proti témuž dlužníku dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. S dalším insolvenčním návrhem který se (v intencích věty první § 107 odst. 1 IZ) považuje za "přistoupení k řízení" o původním insolvenčním návrhu, nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem. K tomu podrobněji část Další insolvenční návrh a další poznámka v části Projednání insolvenčního návrhu věřitele, rozhodnutí o věci pod heslem "Projednání insolvenčního návrhu, kdy do řízení přistoupil další navrhovatel".

Při projednání dlužnického insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je třeba mít na zřeteli, že jde o dva samostatné procesní návrhy se samostatným procesním režimem. Zatímco na základě insolvenčního návrh se zahajuje insolvenční řízení dlužníka a jeho předmětem je zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku, návrh na povolení oddlužení představuje pouze dlužníkův návrh na způsob řešení úpadku, jehož zjištění se insolvenčním návrhem domáhá. Proto dojde-li k odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu, jehož právní mocí se insolvenční řízení končí, není důvodu (je bezpředmětné) jakkoli rozhodovat i o podaném návrhu na povolení oddlužení.

K tomu viz např. závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v usnesení sp. zn. KSPA 44 INS 6983/2013, 2 VSPH 613/2013-A ze dne 3. 5. 2013 (citace z odůvodnění):

"Insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27. 1. 2010). Má-li insolvenční návrh nedostatky, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, insolvenční soud jej odmítne postupem podle ust. § 128 odst. 1 IZ. Tímto rozhodnutím se insolvenční řízení končí. Naproti tomu odmítnutím návrhu na oddlužení (pro subjektivní nepřípustnost či opožděnost návrhu dle ust. § 390 odst. 3 IZ nebo pro jeho vady dle § 393 odst. 1 a 3 IZ) insolvenční řízení nekončí, neboť návrh na povolení oddlužení není podáním, jímž se insolvenční řízení zahajuje (tím je insolvenční návrh).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ přitom umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky č. 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Insolvenční soud sice postupoval správně, pokud ve smyslu shora uvedeného rozlišoval mezi insolvenčním návrhem a návrhem na povolení oddlužení a zvlášť posuzoval podmínky jejich projednatelnosti, nicméně přehlédl, že tyto návrhy mají samostatný právní režim a že svůj právní osud sdílejí jen potud, že se v případě odmítnutí či zamítnutí insolvenčního návrhu stává návrh na povolení oddlužení bezpředmětným, zatímco odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení je pro projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm bez významu. Jinými slovy, dospěl-li insolvenční soud k závěru, že jsou splněny předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu, jelikož dlužnice neosvědčila (neprokázala), že je v úpadku, nebylo již důvodu rozhodovat o tom, zda obstojí návrh na způsob řešení jejího úpadku."

Ohledně zkoumání úpadku dlužníků – manželů v případě jejich společného návrhu podaného podle § 394a IZ (viz podrobný výklad viz 9.2.2.1) dospěl Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPH 60 INS 4489/2014, 4 VSPH 673/2014-A-16 ze dne 28. 7. 2014 k závěru, že manželé, kteří podali společný návrh na zahájení insolvenčního řízení současně s návrhem na povolení oddlužení, splňují kumulativně podmínky úpadku jako nerozlučné společenství účastníků na straně dlužníka i tehdy, pokud dlužnice nevystupuje ve společných závazcích manželů přímo jako obligační dlužník. Z odůvodnění citujeme:

"Nelze souhlasit s právním závěrem soudu I. stupně o tom, že nemůže být dán předpoklad pro podání společného návrhu na povolení oddlužení manželů dle § 394a odst. 1 IZ, pokud by jeden z manželů nesplňoval samostatně definici úpadku dle § 3 insolvenčního zákona jen proto, že by v závazcích, které zatěžují společné jmění manželů, nevystupoval v roli obligačně zavázaného subjektu.

Naopak, splňují-li manželé kumulativně podmínky úpadku (za předpokladu, že podali společný návrh na zahájení insolvenčního řízení současně s návrhem na povolení oddlužení) jako nerozlučné společenství účastníků na straně dlužníka, je dána pasivní věcná legitimace k projednání návrhu i na straně dlužnice, která neodpovídá za společné závazky přímo jako účastník smlouvy, nýbrž toliko dle § 145 odst. 3 ObčZ, resp. § 713 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb."

Ke stejným závěrům pak dospěl i Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPH 60 INS 4330/2014, 3 VSPH 668/2014-A-22 ze dne 31. 7. 2014, když dodal, že "institut společného oddlužení manželů je postaven na konceptu právní fikce jediného dlužníka; podáním společného návrhu se oba manželé hlásí ke svému úpadku (jakožto společnému), a dávají tím najevo, že hodlají úpadek řešit společnými silami (nabídkou) zákonem předpokládaným způsobem (v…