Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1724

K odst. 1

Smlouva je právní jednání dvou a více stran, které vede ke vzniku závazku. Podmínkou uzavření smlouvy je tak četnost stran (více než jedna), tj. právní jednání jen jednoho subjektu bez jakékoliv součinnosti dalšího subjektu nemůže způsobit vznik smluvního ujednání. Základním předpokladem uzavření smlouvy je pak vůle stran. Smlouva je uzavřena tehdy, kdy se strany shodnou na jejím obsahu. Zatímco předchozí právní úprava byla poměrně striktní a vyžadovala úplnou shodu stran o celém jejím obsahu, nová právní úprava umožňuje, aby byla smlouva uzavřena i tehdy, pokud chybí shodný projev vůle ohledně určité nepodstatné náležitosti smlouvy, například pokud strany o této náležitosti zprvu jednaly a posléze ji do smlouvy zapomněly zahrnout.

NOZ vyzdvihuje smluvní autonomii a současně odpovědnost smluvních stran za své jednání. Mezi další charakteristické rysy úpravy smlouvy patří zásada bezformálnosti, dispozitivnosti právní úpravy a zásada, podle které je právní jednání třeba v pochybnostech považovat spíše za platné než neplatné. Uzavření smlouvy může být dílem krátkého jednání, často je však smlouva výsledkem dlouhodobého či vícestupňového jednání stran o jednotlivých náležitostech.

Praxe přináší řadu situací, kdy některá smluvní strana zpochybňuje buď samotné uzavření smlouvy, nebo některou její obsahovou náležitost. Po prostudování obecných ustanovení o smlouvě ve spojení se zásadami a kontextem celého NOZ je patrné, že na prvním místě stojí zásada poctivosti a dobrých mravů. Případné sporné situace je tak nutné posoudit v každém jednotlivém případě podle konkrétních okolností a pokusit se zjistit vůli smluvních stran, což často nebývá jednoduché. Účastníci smluv by si měli být vědomi, že nemusí být snadné absenci projevu vůle prokázat, zejména v případě, kdy existuje podepsaná smlouva, a tvrdí-li tak určitou skutečnost, musí být schopni ji prokázat. Neunesení důkazního břemene ohledně chybějící náležitosti nutné k uzavření smlouvy může vést k tomu, že smlouva bude posouzena jako platná a závazná, byť některá ze smluvních stran tvrdí opak. Každý účastník smluvního vztahu či jednání o uzavření smlouvy by měl být proto dostatečně obezřetný.

Projev vůle smluvní strany uzavřít smlouvu nemusí být explicitní, z jednání takové smluvní strany musí být ale zřejmé, že neodmítá vznik smlouvy. Ke vzniku smlouvy tak může dojít konkludentním jednáním, tj. jedna smluvní strana učiní nabídku druhé smluvní straně, která se podle nabídky začne chovat, například přijme nebo naopak poskytne plnění.

Z příslušných ustanovení NOZ o závazcích je patrné, že lze použít dosavadní teoretické členění druhů smlouvy, výslovně však upravuje některé další druhy, které se doposud objevovaly pouze v judikatuře.

Druhy smluv

Smlouvy pojmenované a nepojmenované

NOZ, stejně jako předchozí právní úpravy ObčZ i ObchZ, obsahuje výslovně upravené typy smluv, a to počínaje ustanovením § 2055 (například darování, koupě atd.). Nejde přitom o úplný výčet, jde spíše o základní nejčastěji se vyskytující typy smluv. Obsahuje-li smlouva podstatné náležitosti konkrétního smluvního typu upraveného občanským zákoníkem, pak v případě, že smluvní strany opomenou některé záležitosti smlouvou upravit, mohou použít dispozitivní zákonnou úpravu. Podstatné náležitosti charakteristické pro určitý smluvní typ, které smlouvu odlišují od jiného smluvního typu, jsou klíčové pro zařazení pod konkrétní smluvní typ, neboť i nadále platí, že smlouvy se neposuzují podle svého názvu, ale podle obsahu. Smlouva může být nazvána jako smlouva kupní, ale bude-li z jejího obsahu zřejmé, že předmětem je zhotovení díla, posoudí se smlouva podle ustanovení týkajících se smlouvy o dílo. Smluvní partneři si mohou upravit i smlouvu, která jako smluvní typ zákonem výslovně upravena není. V takovém případě se přesto musí dohodnout na tom, jaký závazek má být smlouvou založen. Smluvní strany mohou samozřejmě uzavřít i smlouvu kombinovanou, smíšenou, která obsahuje podstatné náležitosti vícero smluvních typů. Pokud smlouva neobsahuje řešení určité otázky, použijí se pomocí analogie ta zákonná ustanovení toho smluvního typu, který je takové smlouvě nejbližší.

Smlouvy abstraktní a kauzální

Kauzální smlouva obsahuje účel (kauzu) jejího uzavření. Kauzou například darovací smlouvy bude poskytnutí daru. Naproti tomu u abstraktních smluv kauza uvedena není, smlouva je přitom přesto platná. Jestliže se dlužník zaváže smlouvou zaplatit věřiteli určitou částku, jde o platné ujednání, avšak pokud částku nezaplatí a věřitel bude plnění vymáhat, musí účel smlouvy prokázat, tj. za co konkrétně mělo být plnění poskytnuto. Abstraktní smlouvy nejsou příliš časté, typickým příkladem abstraktního jednostranného právního jednání je směnka (dlužník se zavazuje zaplatit věřiteli určitou částku, je přitom irelevantní, z jakého důvodu ji má zaplatit).

Smlouvy konsenzuální a reálné

Konsenzuální smlouvy jsou nejčastějším typem smluv, vznikají okamžikem, kdy se smluvní strany shodnou na jejím obsahu, například podpisem písemné kupní smlouvy.

Ke vzniku reálné smlouvy podpis smlouvy nebude stačit a vždy je nutné splnit ještě další podmínku, a to plnění jedné ze smluvních stran. Nejnázornějším příkladem je smlouva o zápůjčce. Podpisem o zápůjčce smlouva nevznikne, je nutné sjednanou částku druhé smluvní straně skutečně…