dnes je 28.11.2022

Input:

Uspokojování pohledávek zajištěných věřitelů

18.2.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

7.6.2
Uspokojování pohledávek zajištěných věřitelů

Mgr. Ivana Mlejnková

V konkursu jsou pohledávky zajištěných věřitelů primárně uspokojovány z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění jejich pohledávek (vydáním tohoto výtěžku v režimu dále popsaném), a teprve jejich části, jež by zůstaly neuspokojeny tímto způsobem, se uspokojují (spolu s ostatními nezajištěnými pohledávkami) při rozvrhu. Na rozvrhu však nemohou participovat zajištění věřitele, kteří (ve smyslu věty druhé § 166 IZ) mohou svoji zajištěnou pohledávku uspokojit pouze z výtěžku zpeněžení majetku podstaty sloužícího k zajištění jejich pohledávky vůči osobě od dlužníka odlišné. K tomu viz následující definici zajištěných věřitelů.

A) PŘEDPOKLADY A ROZSAH VYDÁNÍ VÝTĚŽKU ZE ZPENĚŽENÍ ZAJIŠTĚNÍ

Definice zajištěných věřitelů

Zajištěné věřitele definuje § 2 písm. g) IZ tak, že se jimi rozumějí věřitelé, jejichž pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční úpravy.

V tom smyslu – jak plyne z doplnění vtěleného do ustanovení § 166 a § 167 odst. 1 IZ s účinností od 1.7.2017 (novelou IZ provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) – jsou zajištěnými věřiteli také věřitelé podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejich zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetkové hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v ustanovení § 2 písm. g) IZ. Takovým zajištěným věřitelům - jak určuje ust. § 109 odst. 1 písm. b) IZ ve znění účinném od 1.7.2017 – náleží právo na uspokojení ze zajištění i v případě, že ke splnění podmínky vzniku takové zajištěné pohledávky (odkládací podmínky) nebo ke vzniku takové budoucí zajištěné pohledávky dojde až po zahájení insolvenčního řízení. Již se tedy neuplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 ze dne 26. 8. 2014, podle kterých by v uvedených případech (při naplnění odkládací podmínky nebo vzniku budoucí zajištěné pohledávky nastalých až po zahájení insolvenčního řízení) věřitel v insolvenčním řízení právo na uspokojení ze zajištění nezískal.

Přitom ale – jak dále plyne z § 166 druhé věty IZ - není rozhodné, zda uvedené zajištění slouží k zajištění pohledávky věřitele za dlužníkem samým (kdy tedy je dlužník jeho dlužníkem zástavním i osobním, a kdy tento zajištěný věřitel může posléze s případnou částí své pohledávky neuspokojené vydáním výtěžku participovat na rozvrhu), anebo zda toto zajištění slouží k zajištění pohledávky za jinou osobou (kdy tedy dlužník je jen zástavcem, nikoli i osobním dlužníkem věřitele, a kdy pak tento zajištěný věřitel má v insolvenčním řízení jen právo na uspokojení z předmětného zajištění).

Ke shora uvedenému odkazujeme na výklad v části Zajištěné pohledávky a části Přihláška pohledávky, způsob a forma podání, náležitosti.

Nutno zdůraznit, že insolvenční zákon neobsahuje úpravu odpovídající úpravě obsažené v § 27 odst. 5 ZKV, podle níž byl správce povinen realizovat ve prospěch majetkové podstaty i zajištění závazků úpadce, které se vztahovalo nikoli k jeho majetku, ale k majetku třetí osoby, a zajištěnými (oddělenými) věřiteli podle § 28 ZKV byli tedy i ti věřitelé, jejichž zajištění se vztahovalo k majetku jiné osoby než úpadce. Podle § 183 IZ jsou v insolvenčním řízení osoby, jejichž majetek je předmětem zajištění závazků dlužníka, povinny plnit z tohoto titulu nikoli do majetkové podstaty, ale přímo zajištěnému věřiteli. Tyto osoby, od nichž lze uvedené plnění požadovat, mohou proto do insolvenčního řízení přihlásit podmíněně pohledávku, která jim vůči dlužníkovi vznikne, jestliže budou plnit místo něho. K tomu viz výklad viz Přihláška pohledávky, způsob a forma podání, náležitosti pod heslem „Přihlášení nároků plnivších spoludlužníků, ručitelů a zástavních dlužníků”.

Poškození s nároky zajištěnými v trestním řízení

Postavení zajištěných věřitelů přitom (ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů) mají v insolvenčním řízení s účinností od dne 1. 8. 2013 - prostřednictvím ust. § 167 odst. 2 IZ - také poškození (oběti trestných činů) s vykonatelnými nároky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, jestliže tyto nároky jsou zajištěny podle § 47 TrŘ na majetku dlužníka (obviněného, obžalovaného). Speciální podmínky, za nichž se v insolvenčním řízení uplatňují a uspokojují nároky těchto věřitelů, vč. odchylek od režimu uplatňování a uspokojování pohledávek zajištěných věřitelů uvedených v § 2 písm. g) IZ, jsou podrobně popsány v části Postavení obětí trestných činů v insolvenčním řízení.

Právo na uspokojení ze zajištění

Zajištění věřitelé uplatňují v insolvenčním řízení své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musejí dovolat svého zajištění (§ 167 odst. 1 IZ) a opatřit ji dalšími náležitostmi podle § 165 a násl. IZ. K tomu opět viz část Přihláška pohledávky, způsob a forma podání, náležitosti a část Zajištěné pohledávky, ve které je podán výklad též ke změnám výše přihlášené pohledávky zajištěného věřitele v důsledku jejího dalšího úročení viz § 171, § 157 odst. 2 IZ. Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla v konkursu uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (§ 298 odst. 1 IZ). To ovšem za předpokladu, že jejich přihlášená pohledávka byla i s právem na uspokojení ze zajištění v insolvenčním řízení zjištěna (část Zjištění pohledávky v insolvenčním řízení) a že zde nejsou ani jiné překážky, jež by toto uspokojení nedovolovaly (viz další výklad).

Překážky uspokojení pohledávky ze zajištění

S výjimkou zajištění poskytnutého podle § 41 IZ a práva věřitele (oběti trestného činu) podle § 167 odst. 2 IZse podle § 248 odst. 2 IZ stávají prohlášením konkursu neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. To platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech a exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Jestliže se tato neúčinnost v konkursu prosadila – k tomu viz výklad v části 7.3.2 – dotčený zajištěný věřitel nebude z výtěžku, k němuž má neúčinné právo na uspokojení zřízeno, uspokojován.

Podobný důsledek je spojen i s dopadem specifické sankce za přihlášení nadhodnocené pohledávky, nadhodnoceného zajištění či jeho lepšího pořadí, než jaké věřiteli přísluší, zakotvené v § 179 IZ. Podle něj bude-li přihlášená pohledávka zjištěna tak, že věřitel má právo na uspokojení ze zajištění z přihlášené pohledávky v rozsahu menším než 50 % hodnoty zajištění uvedeného v přihlášce nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším, než uvedl v přihlášce k jeho právu na uspokojení této pohledávky, se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Podrobněji viz část Zjištění pohledávky v insolvenčním řízení.

V obou výše uvedených případech tedy nelze zajištěnému věřiteli výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění jeho pohledávky níže popsaným postupem podle § 298 IZ vydat a tato pohledávka bude uspokojována jako ostatní nezajištěné pohledávky při rozvrhu, přičemž zajištění pohledávky zajištěného věřitele zpeněžením předmětu zajištění i v těchto případech zaniká (§ 167 odst. 4 IZ, do 31. 12. 2013 šlo o § 299 odst. 2 IZ).

Jak bylo vysvětleno v části 7.5.1, podle § 293 odst. 2 věty druhé IZ je vyloučeno užití § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 IZ, jestliže zajištěný věřitel udělil pokyny ke zpeněžení předmětu zajištění. To znamená, že o způsobu zpeněžení předmětu zajištění rozhoduje svými pokyny výlučně zajištěný věřitel (jestliže tyto pokyny neudělil, dá je správci insolvenční soud), přičemž také zajištěný věřitel tu namísto věřitelského orgánu dává souhlas se smlouvou o provedení veřejné dražby a k prodeji předmětu zajištění mimo dražbu není třeba ani souhlasu věřitelského výboru, ani souhlasu soudu, které (i co do případných podmínek prodeje) nahrazují pokyny udělené zajištěným věřitelem. Za takového stavu věci – byl-li zajištěným věřitelem udělen podle § 293 IZ pokyn ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, podle něhož také bylo tohoto zpeněžení provedeno – se již neuplatní závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 26 INS 4392/2008,1 VSPH 194/2012-B ze dne 12. 3. 2012 či jeho usnesení sp. zn. MSPH 94 INS 12509/20P10, 1 VSPH 708/2012-B ze dne 12. 6. 2012 (viz archiv I 15.6.5.1.2), podle nichž při zpeněžení majetku sloužícího k zajištění prodejem mimo dražbu (nejde-li o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením či o věci běžně zcizované při pokračujícím provozu dlužníkova podniku) je podmínkou účinnosti smlouvy o prodeji souhlas insolvenčního soudu a věřitelského orgánu, a proto bez tohoto souhlasu (je-li daný majetek zpeněžen jen podle pokynu zajištěného věřitele) nelze výtěžek takto získaný vydat zajištěnému věřiteli ani ho použít na uspokojení pohledávek jiných věřitelů.

Nároky z podzástavního práva

K tématu nároků plynoucích z podzástavního práva (tedy práva vzniklého zastavením pohledávky, které svědčí zástavní právo - § 1390 a násl. NOZ) viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSHK 42 INS 16564/2015, 1 VSPH 730/2019-B-107 ze dne 21.6.2019 citované v závěru části Zajištěné pohledávky.

Žaloby na neplatnost zpeněžení nejsou překážkou vydání výtěžku

Judikatura Vrchního soudu v Praze dovozuje, že udělení souhlasu soudu s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli podle § 298 IZ nebrání (při splnění ostatních podmínek takového postupu) okolnost, že dosud nebylo skončeno řízení o žalobě na neplatnost právního aktu, kterým došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, ať již jde o řízení o žalobě o neplatnost smlouvy o prodeji mimo dražbu (incidenční spor podle § 289 odst. 3 IZ) – viz usnesení sp. zn. MSPH 60 INS 628/2011, VSPH 230/2012-B ze dne 29. 2. 2012, nebo o řízení o neplatnost veřejné (dobrovolné) dražby – viz usnesení sp. zn. KSPH 38 INS 5460/2009, 3 VSPH 6/2012-B ze dne 18. 6. 2012.

K uvedenému citujeme závěry posledně zmíněného usnesení sen. zn. 3 VSPH 6/2012-B ze dne 18. 6. 2012 vztahující se k řízení o neplatnost veřejné dražby:

„K obdobné problematice se již vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. MSPH 60 INS 628/2011, 1 VSPH 230/2012-B-740 ze dne 29. 2. 2012 se závěrem, podle nějž při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli dle § 298 IZ insolvenční soud zásadně nepřihlíží k dosud neskončeným řízením o žalobách na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění mimo dražbu (§ 289 odst. 3 IZ). Tento závěr se z povahy věci (z důvodů uvedených v citovaném usnesení) plně uplatní i pro případ, o jaký se jedná v posuzované věci, tedy kdy ke zpeněžení předmětu zajištění došlo v dobrovolné veřejné dražbě [§ 286 odst. 1 písm. a) IZ a § 287 IZ], která byla napadena žalobou na určení její neplatnosti (§ 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách), o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

Odvolací soud v usnesení ze dne 29. 2. 2012 zdůraznil, že úprava § 289 odst. 3 IZ zavádí (oproti předchozí úpravě provedené zákonem o konkursu vyrovnání nově) právo napadnout u insolvenčního soudu platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, incidenční žalobou (projednávanou jako incidenční spor), jež musí být podána nejpozději do skončení insolvenčního řízení. Smyslem tohoto ustanovení je zjevně to, aby neplatně uzavřené smlouvy mohly být ještě za trvání insolvenčního řízení odklizeny a mohla být zavčasu zjednána náprava, neboť řízení o takové žalobě podané až po skončení insolvenčního řízení by vyvolávalo stěží reparovatelné důsledky. Právo na určení neplatnosti dobrovolné veřejné dražby (z důvodů uvedených v § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách) lze uplatnit žalobou podanou do 3 měsíců ode dne konání dražby, jinak toto právo zaniká. K tomuto řízení je povolán okresní (obvodní) soud místně příslušný dle § 88 písm. t) OSŘ; nejde o incidenční spor.

Zatímco v případě excindačního řízení (sporu o vyloučení majetku z majetkové podstaty) smí insolvenční správce do jeho pravomocného skončení se sporným majetkem nakládat, a tedy ho i zpeněžit jen za podmínek stanovených v § 225 odst. 4 a 5 IZ, a z výtěžku získaného z takového zpeněžení pak podle poslední věty § 224 odst. 5 IZ mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o excindační žalobě, ustanovení § 289 odst. 3 IZ expressis verbis nezakazuje správci nakládat s výtěžkem zpeněžení po dobu řízení o podané žalobě na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu. Takový zákaz nestanoví insolvenční zákon (či jiný právní předpis) ani pro případ, že ke zpeněžení majetku podstaty došlo ve veřejné dražbě, ohledně níž probíhá řízení o určení její neplatnosti.

Ani § 298 IZ nestanoví jako podmínku vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli to, že veřejná dražba nebo smlouva, kterou došlo ke zpeněžení předmětu zajištění mimo dražbu, nebyla napadena žalobou na určení (vyslovení) její neplatnosti. K podání takových žalob ostatně může dojít až poté, co již byl výtěžek zajištěnému věřiteli vydán, a nelze činit rozdíl mezi situací, kdy v době vydání výtěžku zajištěnému věřiteli již byla žaloba na neplatnost podána, a situací, kdy se tak zatím nestalo, ale v budoucnu k tomu dojít může. Nelze přitom přehlédnout, že zajištěný věřitel [§ 2 písm. g) IZ] má oproti ostatním (nezajištěným) věřitelům privilegované postavení spočívající především v tom, že jeho zajištěná pohledávka se uspokojuje přednostně již v průběhu insolvenčního řízení (§ 204 odst. 1 IZ), ještě tedy před rozvrhem (§ 305 odst. 1 IZ), a to zásadně ihned po zpeněžení předmětu zajištění, pokud je pohledávka s právem na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení již zjištěna. Zvláštní postavení zajištěného věřitele vyplývá též z dalších ustanovení zákona (např. z § 167, § 230 odst. 2 nebo § 293 IZ).

Akceptovat neskončené řízení o neplatnost veřejné dražby nebo smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu, jako okolnost, která bez dalšího brání považovat zpeněžení majetku podstaty provedené na jejich základě za řádně uskutečněné, by fakticky vedlo k zablokování insolvenčního řízení, v němž by (do doby skončení řízení o neplatnost) nebylo možno pokračovat, tedy rozhodnout o použití výtěžku získaného napadeným zpeněžením (ať již vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli nebo rozvrhem) ani projednat a schválit konečnou zprávu. Fakticky by tak došlo k ,přerušeníʻ insolvenčního řízení, které je nepřípustné (§ 84 IZ).

Odvolací soud je proto přesvědčen o tom, že dlužníkem prosazovaný názor, podle nějž podaná žaloba na neplatnost veřejné dražby, jíž došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, má představovat překážku vydání výtěžku z tohoto zpeněžení zajištěnému věřiteli, nemá v textu osnovy ani v duchu insolvenčního zákona dostatečnou oporu. Naopak by takový postup ve svém důsledku vedl k neospravedlnitelnému poškození práv a právem chráněných zájmů zajištěného věřitele a byl by v rozporu se zásadami insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) IZ], dle nichž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že probíhající řízení o žalobě na neplatnost veřejné dražby, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky zajištěného věřitele, nemůže vytvořit překážku pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.

V daném případě navíc úspěch dlužníkovy žaloby na určení neplatnosti dražby zjevně nelze očekávat, a to již z toho důvodu, že k jejímu podání není věcně legitimován. Dlužník nebyl navrhovatelem napadané dražby ani jejím účastníkem, a nebyl ani v pozici jiné osoby uvedené v § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jež je oprávněna žalobu na neplatnost dobrovolné veřejné dražby podat. Pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné dodat, že probíhá-li řízení o této žalobě – jak dlužník tvrdí – u Městského soudu v Praze, jde o soud, který (jak již vysvětleno výše) k takovému řízení není věcně příslušný.”

Současně v rámci výkladu o překážkách uspokojení zajištěného věřitele poukazujeme na závěry usnesení Nejvyššího sen. zn. 29 NSČR 67/2013 soudu ze dne 29. 8. 2013, uveřejněného pod č. 12/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Je-li zajištěná pohledávka v insolvenčním řízení řádně zjištěna, pak okolnost, že případně probíhá (pravomocně neukončené) trestní řízení, jehož výsledek by mohl vést ke zpochybnění některého z předpokladů, na nichž spočívá existence zjištěné zajištěné pohledávky, není důvodem k vyloučení postupu podle § 298 odst. 2 IZ (k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli).

Okolnost, že v budoucnu možná (snad) bude jednání, jež vedlo ke vzniku pohledávky, posouzeno jako trestné, je právně bezvýznamná, jestliže v rozhodné době zde (při řádně zjištěné pohledávce) takového rozhodnutí není.

Vydání výtěžku z dřívějšího zpeněžení zajištění provedeného v exekuci

Pokud před zahájením insolvenčního řízení dlužníka došlo v jeho exekučním řízení ke zpeněžení předmětu zajištění, aniž byl tento výtěžek v exekuci vypořádán, zůstává dotčenému zajištěnému věřiteli v insolvenčním řízení dlužníka (povinného) zachováno právo na uspokojení jeho pohledávky z původního předmětu zajištění, a to vydáním exekučního výtěžku postupem dle § 298 IZ, jestliže v insolvenčním řízení tuto svoji pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění (již dosaženého výtěžku) včas přihlásil a byla mu zjištěna.

K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 38 ICm 1236/2012, 29 ICdo 10/2014 (KSPH 38 INS 12380/2011) ze dne 21. 12. 2015, z jehož odůvodnění citujeme:

„S poukazem na závěry obsažené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005”) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z tohoto rozhodnutí dále vycházejí (včetně poukazu na usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení), Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce [§ 109 odst. 1 písm. c) IZ]. Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci (R 86/2005 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011). Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 OSŘ zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatní věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen naložit s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty.

Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV). Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 IZ).

Smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NS_R 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.

V poměrech projednávané věci se tyto závěry prosadí tak, že žalobce měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku dlužníka. Přestože ke dni zahájení insolvenčního řízení již došlo ke zpeněžení zástavy (ke změně vlastníka zastavených nemovitostí), výtěžek zpeněžení nebyl v exekuci rozdělen a zástavní právo žalobce nezaniklo.

Po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení soudním exekutorem insolvenčnímu správci se právní postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž z výtěžku jeho zpeněžení”.

K tématu viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5643/2016 ze dne 26. 4. 2018 se závěry:

Úkon, jímž exekutor vyplatil výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli, je (nepřípustným) prováděním exekuce dle § 109 odst. 1 písm. c) IZ (viz část Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení).

Pasivně legitimovaným k vydání plnění, které exekutor vyplatil věřiteli dlužníka (oprávněnému v exekuci) v rozporu s účinky zahájení insolvenčního řízení, do majetkové podstaty dlužníka, je věřitel, který takové plnění přijal.

Užitky ze zástavy

Jak plyne ze závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 142/2012-B ze dne 3. 10. 2012, zástavní věřitel má právo, aby jeho zajištěná pohledávka s příslušenstvím byla v insolvenčním řízení uspokojena též z užitků zástavy – nájemného, jen tehdy, jestliže mu zástavce právo brát užitky ze zástavy zřídil, popřípadě jestliže pohledávky nájemného zastavil. K tomu vrchní soud vysvětlil (citace z odůvodnění):

„Vrchní soud v Praze se v poměrech předchozí právní úpravy podle zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřil k otázce nároku odděleného věřitele na vydání nájemného coby užitku zástavy v usnesení ze dne 14. května 2008, sp. zn. 1 Ko 100/2008. Dovodil v něm, že v souladu s uhrazovací funkcí zástavního práva vyplývající z § 152 a § 165 ObčZ má podle § 28 odst. 1 ZKV věřitel pohledávky zajištěné zástavním právem (oddělený věřitel) v konkursu právo na její uspokojení (v rozsahu a pořadí stanoveném v § 28 odst. 2 až 4 ZKV) jen z výtěžku dosaženého zpeněžením zástavy, jemuž podléhá spolu se svým příslušenstvím, přírůstky a neoddělenými plody (§ 153 odst. 2 ObčZ), nikoli též z užitků ze zástavy, např. nájemného z pronájmu zastavené věci, jež byly do podstaty v průběhu konkursu získány.

Třebaže jde o právní závěry v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, východiska pro posouzení nastolené otázky zůstávají obdobná i se zřetelem k právní úpravě v insolvenčním zákonu. Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí vyšel z toho, že nárok věřitele podle § 28 odst. 1 ZKV je koncipován v souladu s úpravou uhrazovací funkce zástavního práva vyplývající z § 152 ObčZ a § 165 odst. 1 ObčZ, jejíž podstatou je právo zástavního věřitele, jehož pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla včas splněna, na uspokojení této pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Jen z tohoto zpeněžení, jemuž zástava spolu se svým příslušenstvím, přírůstky a neoddělenými plody podléhá (srovnej § 153 odst. 2 ObčZ), může být nesplněná pohledávka zástavního věřitele uspokojena. K realizaci tohoto práva se zástavní věřitel může domáhat zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě či jejího soudního prodeje (§ 165a ObčZ), a byl-li na majetek dlužníka zajištěné pohledávky, či zástavního dlužníka odlišného od osobního dlužníka, prohlášen konkurs, v jehož rámci bude zástava zpeněžena, odpovídá právu zástavního věřitele ze zajištění opět toliko nárok na vydání výtěžku dosaženého tímto zpeněžením, jejž vymezuje ustanovení § 28 ZKV.

Insolvenční zákon v ustanovení § 298 odst. 1 IZ dává zajištěným věřitelům právo na uspokojení jejich pohledávky z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.

Východiskem úpravy uhrazovací funkce zástavního práva v insolvenčním zákonu je ustanovení § 165 odst. 1 ObčZ, podle které není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně, nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky). Zástavní právo se nevztahuje jen na samotnou věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, jež byla dána do zástavy, ale ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 ObčZ též na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy.

Právo užívat zástavu, přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky ovšem náleží (zůstává) zástavci. Zástavní věřitel je ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 ObčZ oprávněn vykonávat tato práva jen se souhlasem zástavce. Nájemné je výnosem, čili užitkem, ze zástavy. Odtud plyne, že zástavnímu věřiteli náleží právo přisvojovat si nájemné jako užitek ze zástavy (pronajaté věci), jen tehdy, jestliže se tak dohodl se zástavcem v zástavní smlouvě, popřípadě jestliže s tím zástavce jinak vyslovil předepsaným způsobem souhlas.

Nájemné, jako právo na plnění, jež vzniká pronajímateli – věřiteli závazkového právního vztahu, je pohledávkou (srov. § 488 ObčZ), a tedy ve smyslu ustanovení § 153 odst. 1 ObčZ též způsobilou zástavou. Jestliže budoucí pohledávky nájemného poskytne pronajímatel jako zástavu (čemuž podle poznatků odvolacího soudu dává praxe přednost před dohodou podle § 162 odst. 2 ObčZ), je z povahy věci vyloučeno, aby zajištěnému věřiteli náleželo (platně vzniklo) právo brát nájemné jako užitek ze zástavy – pronajaté věci.

Při analýze hmotněprávního postavení zástavního věřitele a při posuzování, zda mu náleží právo, aby zajištěná pohledávka byla uspokojena též z užitků pronajaté nemovitosti (zástavy), je proto třeba vždy náležitě rozlišovat všechny tři naznačené situace (tedy včetně té, kdy zástavce zástavnímu věřiteli ani nezřídil právo brát užitky ze zástavy, ani jemu či jinému nezastavil pohledávky nájemného).

Insolvenční zákon nedává zajištěnému věřiteli, jehož pohledávka byla zajištěna zástavním právem k majetku, který náleží do majetkové podstaty, více práv, než si platně a účinně (se zřetelem k právnímu režimu odporovatelnosti podle insolvenčního zákona) zřídil před zahájením insolvenčního řízení. Ve sledovaných souvislostech to především znamená, že o právu zajištěného věřitele na užitek ze zpeněžené zástavy, jíž byla pronajatá nemovitost, v podobě nájemného lze uvažovat jedině za předpokladu, že mu toto své oprávnění zástavce (zde dlužník) ,odevzdalʻ, anebo mu zastavil budoucí pohledávky nájemného z pronajaté zastavené nemovitosti.

Věřitel ani netvrdil, a proto ani neprokazoval, že mu před zahájením insolvenčního řízení byly pohledávky nájemného zastaveny, či že mu zástavce udělil souhlas k braní těchto užitků ze zástavy. Jestliže tedy soud prvního stupně založil své rozhodnutí na právním závěru, že věřiteli nesvědčí žádný právní důvod pro vyplacení nájemného jako ,výtěžkuʻ nájmu zástavy, pak je jeho rozhodnutí věcně správné a odvolací soud je podle § 219 OSŘ potvrdil.

Nicméně, jakkoliv uvedený závěr v dané věci plně postačuje pro právní posouzení nároku zajištěného věřitele na výtěžek ze zpeněžené zástavy, odvolací soud dodává, že tomu věřiteli, který ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 IZ získal v době před zahájením insolvenčního řízení zástavcův souhlas s braním užitků ze zástavy, by právo na nájemné, jako výnos zpeněžení zástavy v konkursu, náleželo zásadně jen za dobu do prohlášení konkursu. Zásadně proto, že jedním z důležitých účinků prohlášení konkursu je přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce (§ 246 odst. 1 IZ). Jde o účinek, který nastává ze zákona okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Tímto zákonným účinkem se též eliminují účinky zástavcova souhlasu k tomu, aby si zástavní věřitel přisvojoval užitky zástavy. Je tomu tak právě proto, že prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce s přechodem práva nakládat s majetkovou podstatou (právo ji užívat) též práva k tomu připnutá, jež jinak náležejí vlastníku zástavy, tedy i právo brát užitky ze zástavy. Nájemné ze zástavy, jako takový užitek, je příjmem majetkové podstaty a posléze jedním ze zdrojů výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, s nímž insolvenční správce naloží podle pravidel vyjádřených v ustanovení § 296 násl. IZ.”

Dovolání podané proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze pak zamítl Nejvyšší soud usnesením sen. zn. 29 NSČR 31/2013 ze dne 30. 4. 2015, uveřejněným pod č. 95/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Není-li zde z doby před zahájením insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka jiná dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, pak nájemné získané pronájmem věci zastavené zástavní smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 152 a násl. ObčZ za dobu od vzniku zástavního práva do zpeněžení zástavy nenáleží zástavnímu věřiteli a za dobu, po kterou probíhá insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka, není ani součástí výtěžku zpeněžení zástavy, jenž by v konkursu vedeném podle insolvenčního zákona měl být vydán zástavnímu věřiteli (zajištěnému věřiteli) postupem podle § 298 IZ.

K tomu citujeme z odůvodnění:

„Odvolací soud přiléhavě vystihl, že v mimoinsolvenčních poměrech o zástavním právu podléhajícím režimu občanského zákoníku platí, že užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky (tedy i nájemné vzešlé z pronájmu nemovitosti – zástavy) může zástavní věřitel jen se souhlasem zástavního dlužníka (majitele zástavy) [§ 162 odst. 2 ObčZ]. Jinak řečeno, zástavní právo se podle úpravy obsažené v občanském zákoníku vztahuje (jen) na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy v době vzniku zástavního práva (srov. v literatuře např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 958); není-li zde dohody dle § 162 odst. 2 ObčZ, náleží pro dobu po vzniku zástavního práva právo užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky nadále zástavnímu dlužníku. A ještě jinak řečeno, není-li zde jiné dohody mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, pak nájemné získané pronájmem zastavené věci v době od vzniku zástavního práva do zpeněžení zástavy náleží podle obecné úpravy zástavního práva v občanském zákoníku nadále zástavnímu dlužníku.(…)

Insolvenční zákon pak ani na jiných místech neobsahuje úpravu, jež by dovolovala uzavřít, že zástavní věřitel, jenž podle obecné úpravy zástavního práva neměl se zástavním dlužníkem ujednáno přisvojování si přírůstků, plodů a užitků zástavy, takové právo získává jen proto, že byl zjištěn úpadek zástavního dlužníka a rozhodnuto o způsobu jeho řešení.

Základní zásady insolvenčního řízení příkladmo vyjmenované v § 5 IZ, na něž je odkazováno v závěru dovolání, přitom mají opačný (než dovoláním dovozovaný) účinek; z dikce § 5 písm. c) IZ (jež určuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce) se podává, že základní (principiální) ochrana je tímto způsobem poskytována právům věřitelů nabytým v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení. Rozhodně nejde o základ argumentace na podporu názoru, že zástavní věřitel, jenž neměl právo přisvojovat si nájemné vzešlé z pronájmu zastavené věci před zahájením insolvenčního řízení, toto právo získává jen proto, že je vedeno insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka.

Z ustanovení § 171 IZ se naopak podává, že zajištěným věřitelům se po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku poskytuje jiná protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění, konkrétně možnost úročení jejich pohledávek (coby zásadní výjimka z pravidla zakotveného v § 170 IZ); srov. k tomu i důvodovou zprávu k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, jejž projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002–2006 jako tisk č. 1120 (zvláštní část důvodové zprávy k § 165 až 172 osnovy).

Nejvyšší soud tudíž na tomto základě uzavírá, že není-li zde z doby před zahájením insolvenčního řízení na majetek zástavního dlužníka jiná dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, pak nájemné získané pronájmem věci zastavené zástavní smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 152 a násl. ObčZ za dobu od vzniku zástavního práva do zpeněžení zástavy nenáleží zástavnímu věřiteli a za dobu, po kterou probíhá insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka, není ani součástí výtěžku zpeněžení zástavy, jenž by v konkursu vedeném podle insolvenčního zákona měl být vydán zástavnímu věřiteli (zajištěnému věřiteli) postupem podle § 298 IZ.

Jakkoli lze tedy odvolacímu soudu vytknout jistou míru nepřesnosti v tom, že závěry užité pro poměry insolvenčního zákona pokládal bez dalšího za platné i v poměrech dříve ustavených podle zákona o konkursu a vyrovnání, je jeho úsudek, že podle insolvenčního zákona nemá zajištěný věřitel (dovolatel) právo na vydání nájemného z pronájmu nemovitostí č. 1 za dobu od 18. srpna 2009 do jejich zpeněžení (ve výši 370.322,90 Kč) správný.”

Příslušenství výtěžku

Jiným atributem, než užitky ze zástavy, jsou úroky, které k výtěžku zpeněžení zajištění připadajícímu na odděleného (zajištěného) věřitele do doby vydání tohoto výtěžku přirostly. V tom směru poukazujeme na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1696/2005 ze dne 20. 12. 2007, uveřejněného pod č. 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se vztahují ke konkursnímu řízení a uplatní se i v poměrech řízení insolvenčního a podle nichž oddělenému věřiteli náleží ve smyslu § 28 ZKV vedle příslušné části výtěžku zpeněžení na něj připadajícího (jistiny) také odpovídající část úroků (příslušenství), které k této jistině v mezidobí přirostly. Vycházeje z toho, že tyto úroky představují podle § 121 odst. 3 ObčZ /od 1.1.2014 podle § 513 NOZ / příslušenství uvedené části výtěžku, Nejvyšší soud dovodil, že musejí sledovat (do výše zajištěné pohledávky) osud tohoto výtěžku osud této „oddělené” jistiny, a proto musejí být spolu s ní oddělenému (zajištěnému) věřiteli (k oddělenému uspokojení podle ZKV a obdobně k uspokojení podle § 298 IZ) také vydány.

Zánik zajištění zpeněžením předmětu zajištění

Okamžikem, kdy došlo ke zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty zajišťující pohledávku zajištěného věřitele, toto zajištění zaniká (viz úpravu § 167 odst. 4 IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014, která je pro insolvenční řízení obecná). To platí i v případě, že zajištěný věřitel přihlášku své pohledávky do insolvenčního řízení nepodal, tj. pokud tak neučinil vůbec nebo pokud tak neučinil právně účinným způsobem (viz část Přihláška pohledávky, způsob a forma podání, náležitosti), a rovněž v případě, že nebyla uspokojena jeho pohledávka ze zajištění (např. pro překážku vyplývající z § 179 či z § 248 odst. 2 IZ – viz výklad o těchto překážkách podaný výše). Je-li takto zaniklé zajišťovací právo zapsáno ve veřejném či neveřejném seznamu (typicky jde o katastr nemovitostí, rejstřík zástav, evidenci cenných papírů), který podle zvláštního předpisu osvědčoval vlastnictví nebo jiná věcná práva ke zpeněženému majetku, insolvenční správce vydá nabyvateli zpeněžené věci, pohledávky, práva nebo jiné majetkové hodnoty neprodleně potvrzení o zániku zajištění (viz novou úpravu § 167 odst. 5 IZ, jež jako obecná nahradila s účinností od 1. 1. 2014 dosavadní úpravu obsaženou pro konkurs v § 299 odst. 3 IZ).

VÝŠE VÝTĚŽKU PŘIPADAJÍCÍHO NA ZAJIŠTĚNÉHO VĚŘITELE

Určení výše výtěžku připadajícího na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele (resp. všech věřitelů, jejichž zajišťovací práva se ke zpeněženému předmětu zajištění upínají) upravuje § 298 odst. 2, 4, 5, 6 (ve znění účinném od 1. 7. 2017) a odst. 8 IZ (ve znění účinném od 1.12.2017, s další změnou účinnou od 1.6.2019).

Odečitatelné položky – výpočet čistého výtěžku

Z těchto ustanovení plyne, že zajištěné pohledávky se neuspokojují z celého „hrubého” výtěžku získaného zpeněžením předmětu zajištění, ale k jejich uspokojení náleží výtěžek („čistý výtěžek”) pozůstávající po odečtení částky připadající na následující položky:

a) náklady podle § 298 odst. 4 IZ, tj.:

náklady spojené se správou předmětu zajištění, ty však maximálně v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení, ledaže zajištěný věřitel souhlasil s odečtením vyšších nákladů,

náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění, ty však maximálně v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení, ledaže zajištěný věřitel souhlasil s odečtením vyšších nákladů;

insolvenční soud ovšem (podle změny § 298 odst. 2 IZ účinné od 1. 1. 2014) může stanovit odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění jinak, než v uvedených mezích odstavce 4: učiní tak – náklady odečte i ve větším rozsahu – v případě, že jde o náklady, které byly spojeny s provedením pokynů zajištěného věřitele při správě předmětu zajištění podle § 230 odst. 2 IZ a které tento věřitel nese zcela ze svého (§ 230 odst. 3 IZ), nebo o náklady, které byly spojeny s provedením pokynů zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění podle § 293 IZ a které opět tento věřitel nese zcela ze svého (věta první odst. 2 tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2014), anebo v dalších mimořádných případech – k uvedenému viz výklad níže pod heslem „Vypořádání neuhrazených nákladů na pokyny zajištěného věřitele” a připojené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 14111/2012, 2 VSPH 1281/2015-B ze dne 14. 5. 2015;

b) odměna insolvenčního správce příslušející mu z tohoto zpeněžení (podle § 1 odst. 2 OdmV) včetně příslušné DPH (viz § 38 odst. 1 IZ a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, 2 VSPH 663/2010-B ze dne 17. 12. 2010 citované v závěru této části pod heslem „Další judikáty”) – o této odměně podrobněji viz část 7.7.1.1;

c) případné neuhrazené náklady znaleckého ocenění – jestliže zajištěný věřitel (či kterýkoli z více solidárně k tomu zavázaných zajištěných věřitelů) dosud nesplnil svoji povinnost podle § 157 odst. 1 IZ, tj. dosud do majetkové podstaty – od 1. 1. 2014 ve lhůtě určené insolvenčním správcem – neuhradil polovinu odměny a hotových výdajů znalce ustanoveného podle § 153 IZza účelem ocenění majetkové podstaty (k tomu viz část Odměna a hotové výdaje znalce), částka odpovídající tomuto jeho dluhu (popř. neuspokojený zbytek této částky) se od výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele podle § 298 odst. 2 IZ odečte, tj. bude mu vydán výtěžek snížený i o tuto částku (§ 298 odst. 5 IZ),

d) v případě zpeněžení jednotky v domě částka připadající na uspokojení osoby dle § 298 odst. 8 IZ - k tomu viz výklad níže pod heslem „Zpeněžení jednotky v domě – přednostní úhrada pohledávky SVJ”.

K výši výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele viz řadu vysvětlujících rozhodnutí pod heslem „Další judikáty” v závěru této části.

Ad a) Vypořádání neuhrazených nákladů na pokyny zajištěného věřitele

Jak vysvětleno v části 6.2.1 a 7.5.1, zajištěný věřitel nese (zcela) ze svého náklady spojené s provedením jeho pokynů směřujících k řádné správě a ke zpeněžení předmětu zajištění, a to jak pokynů, které sám udělil, tak pokynů, které za zajištěného věřitele (protože tak ve stanovené lhůtě sám neučinil) udělil insolvenční soud (§ 230 odst. 3 a § 293 odst. 2 IZ, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Do 31. 12. 2013 ustanovení § 293 IZ o pokynech zajištěného věřitele ke zpeněžení takovou úpravu neobsahovalo.

Předmětné náklady má zajištěný věřitel, který pokyn udělil (anebo za nějž byl udělen insolvenčním soudem) sám bez dalšího uhradit, jakmile vzniknou; pokud tak neučiní, budou vypořádány při vydání výtěžku postupem podle § 298 IZ, podle jehož odstavce 2 výtěžek zpeněžení vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle § 298 odst. 4 a částky připadající na odměnu insolvenčního správce.

K tomu ustanovení § 298 odst. 6 IZ určuje, že „pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 IZ”. Zjevně nepřijatelná by byla interpretace předmětného ustanovení, podle níž by bylo „použitím odstavce 2” míněno vydání výtěžku jako takové, a to s tím, že by k němu mohlo dojít, jen pokud již zajištěný věřitel náklady spojené s provedením jeho pokynů při správě předmětu zajištění uhradil (byť se v ustanovení zcela opačně uvádí: jen jestliže tuto povinnost dosud nesplnil). Ustanovení zřejmě spíše (a poněkud nadbytečně) míří k upozornění, že od výtěžku nelze podle odstavce 2 odečíst ty náklady, které vznikly v důsledku pokynů zajištěného věřitele a které již ten (jak byl povinen) zapravil. Ve vztahu k § 298 odst. 6 IZ a s přihlédnutím k tomu, jak je při vydání výtěžku zajištěnému věřiteli v § 298 odst. 5 IZ řešeno jeho prodlení ze zapravení podílu na úhradě nároků znalce podle § 157 odst. 1 IZ, je proto ustálen výklad, podle něhož se má postupovat obdobně i při nesplnění povinnosti zajištěného věřitele podle § 230 odst. 3, tj. čistý výtěžek mu bude vydán snížený o částku odpovídající jeho dluhu na úhradě nákladů spojených s provedením (jím nebo insolvenčním soudem udělených) pokynů ke správě předmětu zajištění. V logice věci totéž musí platit i pro nezapravené náklady spojené s pokyny zajištěného věřitele (insolvenčního soudu) udělenými insolvenčnímu správci ke zpeněžení podle § 293 IZ, byť o těch se § 298 IZ (na rozdíl od nákladů pokynů směřujících ke správě) zvlášť nezmiňuje. Jiný výklad ale není možný, jestliže platí, že u majetku sloužícího k zajištění nese zajištěný věřitel (zcela) ze svého náklady spojené s provedením jeho pokynů jak ohledně správy, tak (nově) i ohledně zpeněžení tohoto majetku.

K uvedenému, jakož i k celkovému výkladu oprávnění insolvenčního soudu stanoveného (s účinností od 1. 1. 2014) v § 298 odst. 2 IZ, dle kterého může odečíst náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění jinak než dle § 298 odst. 4 IZ, viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 88 INS 14111/2012, 2 VSPH 1281/2015-B ze dne 14. 5. 2015, které lze shrnout takto:

I. Mezemi výše odečitatelných nákladů stanovenými v § 298 odst. 4 IZ není insolvenční soud vázán bezvýhradně.

K prolomení zákonem stanovené procentní míry odečitatelných nákladů (k jejich odečtení ve větším rozsahu) soud ve smyslu § 298 odst. 2 IZpřistoupí nejen tehdy, když s tím souhlasí zajištěný věřitel (tedy ve smyslu odstavce 4), ale též

pokud jde o náklady spojené s provedením pokynů směřujících k řádné správě předmětu zajištění, které dle § 230 odst. 2 IZ (popř. ve spojení s odst. 4 a 5) udělil zajištěný věřitel, nebo je za něj (protože tak ve stanovené lhůtě sám neučinil) udělil insolvenční soud, a které zajištěný věřitel podle § 230 odst. 3 IZ nese (zcela) ze svého; obdobně to platí pro pokyny ke zpeněžení předmětu zajištění (§ 293 odst. 2 IZ); pokud zajištěný věřitel, který pokyn udělil (anebo za nějž byl udělen insolvenčním soudem), náklady spojené s tímto pokynem neuhradil bez dalšího, jakmile vznikly (či byly soudem stanoveny dle části věty druhé za středníkem § 230 odst. 2 IZ), musí být výše uvedeným způsobem vypořádány při vydání výtěžku postupem dle § 298 IZ,

jestliže správci takovéto pokyny nebyly uděleny, lze ve smyslu oprávnění soudu vyplývajícího z § 298 odst. 2 IZ uvažovat o stanovení jiného (vyššího) rozsahu odečitatelných nákladů, než v mezích odstavce 4, jen v mimořádných případech, typicky pokud si správce od zajištěného věřitele (insolvenčního soudu) objektivně vzato nemohl včas opatřit pokyny ke správě předmětu zajištění a k jeho nezbytnému okamžitému zaopatření (ve smyslu § 230 odst. 1 IZ) musel vynaložit náklady, které byly v uvedeném smyslu účelné a přiměřené výše.

II. Náklady spojené se správou a zpeněžením majetku sloužícího k zajištění pohledávky zajištěného věřitele, který náleží do majetkové podstaty, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 IZ, a pokud je nelze přičíst na vrub zajištěného věřitele (nebudou-li postupem dle § 298 odst. 2 IZ odečteny od výtěžku zpeněžení zajištění), budou uspokojeny z ostatního majetku podstaty, a to v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku dle § 168 odst. 3 IZ, nejpozději před rozvrhem v režimu § 305 IZ (zcela dle § 305 odst. 1 IZ nebo poměrně postupem podle § 297 a § 305 odst. 2 téhož zákona), ledaže by tyto výdaje při projednání konečné zprávy nebyly správci soudem schváleny jako řádné, z podstaty opodstatněně vynaložené.

Shodně pak judikoval (třebaže za užití IZ, ve znění účinném do 31. 12. 2012) Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 37/2013 ze dne 30. 7. 2015, uveřejněném pod č. 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ustanovení § 298 odst. 3 věty první IZ (Pozn.: od 1. 1. 2014 jde o ustanovení § 298 odst. 4 věty první IZ).

K tomu citujeme z odůvodnění (a znovu poznamenáváme, že citované závěry se vztahují k § 298 IZ v jeho znění před novelizací provedenou od 1. 1. 2014, a že ovšem platí i v poměrech úpravy současné):

„ … Při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění dle § 298 insolvenčního zákona je významné nejen to, zda zajištěný věřitel udělil insolvenčnímu správci (ať již výslovný či konkludentní) souhlas s odečtením nákladů spojených se správou zpeněžené věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení § 298 odst. 3 věty druhé IZ, ale i to, zda insolvenční správce při správě majetkové podstaty postupuje podle pokynů zajištěného věřitele.

Jinak řečeno, omezení v možnosti odečíst od výtěžku zpeněžení majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele, náklady na jeho správu v rozsahu vyšším než umožňuje ustanovení § 298 odst. 3 věty první IZ se (bez dalšího) uplatní především tam, kde insolvenční správce při správě této části majetkové podstaty postupuje sám o své vůli, aniž by vycházel z pokynů zajištěného věřitele či takové pokyny respektoval (k tomu srov. ustanovení § 230 odst. 2 IZ). Účelem posuzovaného ustanovení je chránit zajištěného věřitele před nehospodárnou správou majetku patřícího do majetkové podstaty (jež je předmětem zajištění). Rozhodně je nelze vykládat tak, že zajištěný věřitel udělí insolvenčnímu správci pokyn, jak má při správě majetku postupovat, a bez ohledu na to, jaké důsledky bude jeho respektování insolvenčním správcem mít (na výši nákladů spojených se správou majetku), současně bude trvat na tom, že náklady správy nesmí překročit zákonem stanovenou výši. Tak jako je insolvenční správce odpovědný za řádnou správu majetkové podstaty, nese i zajištěný věřitel odpovědnost za to, jaké pokyny udělí insolvenčnímu správci při správě majetku, který zajišťuje jeho pohledávku. (…)

… Odvolací soud pochybil, když při rozhodování, jaké náklady lze odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, pominul ustanovení § 230 odst. 3 IZ. Stanoví-li totiž insolvenční zákon (označené ustanovení) výslovně, že náklady spojené s provedením pokynu zajištěného věřitele nese zajištěný věřitel ze svého, nepochybně tím vylučuje možnost, aby takto zajištěný věřitel nesl náklady správy jen do výše 4 % výtěžku zpeněžení. Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu (bez omezení jejich výše) zajištěný věřitel. To znamená, že v případě, kdy (jako v této věci) tyto náklady nejsou uhrazeny do doby zpeněžení předmětu zajištění, je povinností insolvenčního správce (a následně insolvenčního soudu při rozhodování dle ustanovení § 298 IZ) je odečíst (v plné výši) od výtěžku zpeněžení.

Vytýká-li zajištěný věřitel dovolatelce, že nevyužila svého práva podle ustanovení § 293 IZ požádat insolvenční soud o přezkum jeho pokynů (patrně míní ustanovení § 230 odst. 2 IZ), a dále to, že „mohla dát výpověď dohody”, s tím, že když tak dovolatelka neučinila a věřitelům vznikla újma, nese případnou odpovědnost za tuto újmu sama, ve skutečnosti tím přenáší na správkyni odpovědnost za to, jaké pokyny jí udělil pro nakládání s předmětem zajištění (jde o námitku, kterou by pro účely posouzení, zda insolvenční správkyně postupovala s odbornou péčí, mohli uplatnit jiní věřitelé /nikoliv zajištěný věřitel, jenž pokyn, jemuž se insolvenční správkyně neprotivila, udělil/).”

K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 167/2017 ze dne 30.9.2019, uveřejněného pod č. 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.

K tématu odečitatelných nákladů viz řadu rozhodnutí pod heslem „Další judikáty” v závěru této části.

Ad d) Zpeněžení jednotky v domě – přednostní úhrada pohledávky SVJ

Pro případ, že zpeněženým předmětem zajištění byla jednotka v domě, upravuje ust. § 298 odst. 8 IZ (zavedené s účinností od 1.12.2017, novelou provedenou zákonem č. 291/2017 Sb.) přednostní úhradu pohledávky osoby odpovědné za správu domu a pozemku uvedené v § 1190 NOZ, tj. společenství vlastníků (anebo správce, jestliže společenství vlastníků nevzniklo), související se správou domu a pozemku, jestliže tuto pohledávku (jež zpeněženou bytovou jednotkou zajištěna není) do insolvenčního řízení - jak platí od 1.6.2019 (dle novely provedené zákonem č. 31/2019 Sb.) – řádně a včas přihlásila. Taková pohledávka - jestliže byla také zjištěna - se uspokojí z dosaženého výtěžku zpeněžení jednotky (bytové jednotky) před uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů do výše jedné desetiny výtěžku zpeněžení daného předmětu zajištění, a to (jak doplněno rovněž s účinností od 1.6.2019) výtěžku pozůstávajícího po odečtení položek ad a) a b) shora, tj.

- po odečtení částek nákladů spojených se správou a zpeněžením podle § 298 odst. 4 IZ, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a

- po odečtení částky připadající na dílčí odměnu insolvenčního správce dle § 1 odst. 2 OdmV .

O takto vypočtený nárok příslušející osobě odpovědné za správu domu a pozemku se tedy (jak uvedeno i v § 289 odst. 2 IZ) sníží

Nahrávám...
Nahrávám...