dnes je 4.7.2022

Input:

Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku

21.10.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.6.1
Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku

Mgr. Ivana Mlejnková

Způsoby řešení úpadku

Ustanovení § 4 odst. 1 IZ stanoví, že způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (v legislativní zkratce označovaném jen jako „způsob řešení úpadku”) se rozumí:

  1. konkurs (§ 244 až § 313 IZ),
  2. reorganizace (§ 316 až § 364 IZ),
  3. oddlužení (§ 389 až § 418 IZ),
  4. zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty (míněn úpadek finančních institucí upravený v § 367 až § 388 IZ – viz část 10) nebo pro určité druhy případů (míněn nepatrný konkurs upravený v § 314 až § 315 IZ).

Jednotlivá rozhodnutí o způsobu řešení úpadku

Rozhodnutím o způsobu řešení úpadku se podle § 4 odst. 2 IZ rozumí:

  1. rozhodnutí o prohlášení konkursu – jde-li o konkurs nebo o některý ze zvláštních způsobů řešení úpadku (§ 244 IZ),
  2. rozhodnutí o povolení reorganizace (§ 328 IZ),
  3. rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 IZ).

Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku společně s rozhodnutím o úpadku

Ustanovení § 148 odst. 1 až 3 IZvymezuje, v jakých případech (za jakých podmínek) insolvenční soud rozhodne o některém z výše uvedených způsobů řešení úpadku již s rozhodnutím o úpadku.

Insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku spojí (tj. v tomto rozhodnutí obsáhne):

a) rozhodnutí o prohlášení konkursu (popř. i rozhodnutí o tom, že se jedná o nepatrný konkurs podle § 314 IZ – viz část 7.10), pokud dlužníkem je osoba, u které je vyloučeno jiné (sanační) řešení úpadku, tedy

  • je vyloučeno řešení úpadku reorganizací

- dlužník není podnikatelem (nemá podnik), nebo je právnickou osobu v likvidaci, obchodníkem s cennými papíry nebo osobou oprávněnou k obchodování na komoditní burze (§ 316 odst. 2, 3 IZ); u těchto osob je reorganizace nepřípustná bez dalšího a nezvratně - k tomu viz níže uvedené „JUDIKÁTY”, zejm. „SHRNUJÍCÍ JUDIKÁT (R 96/2011)” a k němu připojený přehled jeho závěrů,

  • je vyloučeno též řešení úpadku oddlužením, protože

- soud s rozhodnutím o úpadku (nebo ještě předtím) dlužníkův návrh na povolení oddlužení odmítnul pro jeho vady (část 9.2.2), pro jeho opožděnost či pro subjektivní nepřípustnost oddlužení (část 9.2.1), nebo vzal na vědomí zpětvzetí tohoto návrhu (část 9.2.3), anebo tento návrh zamítnul pro objektivní nepřípustnost oddlužení (část 9.3.1), a při tomto odklizení podaného návrhu na povolení oddlužení současně – jak platí od 1.7.2017 (viz novelu IZ provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) - jsou splněny speciální podmínky k rozhodnutí o prohlášení konkursu stanovené v novém znění § 396 odst. 1 IZ,

- dlužník návrh na povolení oddlužení nepodal a lhůta k jeho podání mu již uplynula (případný pozdější návrh by musel být pro opožděnost odmítnut), tedy nepodal návrh společně se svým insolvenčním návrhem dle § 390 odst. 1 první věty IZ, nebo mu již marně uplynula lhůta k podání tohoto návrhu v insolvenčním řízení zahájeném k návrhu věřitele dle § 390 odst. 1 druhé věty IZ [část 9.2.1 ad B)],

b) rozhodnutí o povolení reorganizace – jde o případ dlužníkovy reorganizace s věřiteli předem dojednané (§ 148 odst. 2 a § 315 odst. 5 IZ), kdy dlužník – podnikatel, u něhož je reorganizace přípustná podle § 316 odst. 3 IZ, společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení svého úpadku navrhl reorganizaci, předložil reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, a současně jsou splněny i ostatní zákonné podmínky pro rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 328 IZ – podrobněji viz část 8.4.5 a níže uvedené „JUDIKÁTY”, zejména „SHRNUJÍCÍ JUDIKÁT (R 96/2011)” a k němu připojený přehled jeho závěrů;

c) rozhodnutí o povolení oddlužení - dlužník společně se svým insolvenčním návrhem podal návrh na povolení oddlužení, který soud neodmítnul, nezamítnul ani nedošlo k jeho zpětvzetí a tak jsou splněny podmínky pro povolení oddlužení podle § 397 odst. 1 IZ (viz část 9.3.2); ke společnému oddlužení manželů viz část 9.2.2.1.

Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku po rozhodnutí o úpadku

Není-li o způsobu řešení úpadku rozhodnuto již v rozhodnutí o úpadku (protože k tomu nebyly dány shora uvedené podmínky), rozhodne o něm insolvenční soud podle § 149 odst. 1 a 2 IZ (ve znění odstavce 2 účinném od 1. 1. 2014) samostatným usnesením, které vydá:

a) do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku [§ 149 odst. 2 písm. a) IZ] v případě, že dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem (§ 390 odst. 1 druhá věta IZ); tehdy soud v uvedené lhůtě

  • buď návrhu vyhoví a oddlužení povolí,

  • v opačném případě (jestliže bude návrh odklizen) při splnění podmínek § 396 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.7.2017) rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem, jinak rozhodne o zastavení insolvenčního řízení dle § 396 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.7.2017) – k tomu viz např. část 9.2.1 ad „A) + B)” pod heslem „Důsledek odmítnutí návrhu do 30.6.2017”,

b) ve všech ostatních případech – kdy již fakticky může jít jen o rozhodnutí o povolení reorganizace nebo o prohlášení konkursu - do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ), a to buď

  • již před konáním schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku - dle § 136 odst. 2 písm. f) IZ (ve znění účinném od 1.7.2017) insolvenční soud schůzi svolá, jen pokud s rozhodnutím o úpadku nebylo spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení], jestliže se dlužník po rozhodnutí o úpadku stal osobou, u které IZ vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením, tj. ještě před konáním první schůze se ukázalo být jiné řešení úpadku než konkurs vyloučeným (buď dlužník v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem ve lhůtě, končící až po rozhodnutí o úpadku, nepodal návrh na povolení oddlužení, anebo je u něj nepřípustná reorganizace podle § 316 odst. 4 IZ a nepředložil s návrhem na povolení reorganizace včas předjednaný reorganizační plán podle § 316 odst. 5 a 6 IZ),

  • až po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku ve zbývajících případech (tj. kdy reorganizace je přípustná);

schůze věřitelů musí být v rozhodnutí o úpadku [se kterým nebylo spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení – § 136 odst. 2 písm. f) IZ ve znění účinném od 1.7.2017)] svolána vždy tak, aby se konala do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku (§ 137 odst. 1 IZ); na této schůzi věřitelé podle § 150 IZ mohou, nikoli musejí, přijmout usnesení o řešení dlužníkova úpadku konkursem nebo reorganizací, jímž je pak insolvenční soud podle § 152 IZ zásadně vázán (podrobněji část Projednání způsobu řešení úpadku schůzí věřitelů); konání této schůze věřitelů, na níž má být rozhodováno o způsobu řešení úpadku hlasováním věřitelů, ještě před konáním přezkumného jednání, je možné jen ve zcela výjimečných případech (viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 93 INS 2456/2010, 3 VSPH 1017/2011-B ze dne 14. 10. 2011 zařazeného v části Projednání způsobu řešení úpadku schůzí věřitelů jako judikát č. 1).

K tomu, kdy (u dlužníka, u něhož nepřichází v úvahu oddlužení) jsou dány procesní podmínky pro rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka, a kdy naopak teprve – jsou dány podmínky pro rozhodnutí o „zbytkovém způsobu řešení úpadku”, tedy o prohlášení konkursu, viz podrobný výklad, jejž poskytují níže uvedené „JUDIKÁTY”, zejm. „SHRNUJÍCÍ JUDIKÁT (R 96/2011)” a k němu připojený přehled jeho závěrů .

Povaha rozhodnutí

Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (o povolení oddlužení, o povolení reorganizace či o prohlášení konkursu), jakož i rozhodnutí, jimiž byl návrh na povolení oddlužení nebo na povolení reorganizace zamítnut, náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno „ve věci samé”. Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz níže citované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto rozhodnutí musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona (§ 7 IZ) řádně odůvodněno.

Z uvedeného mimo jiné plyne, že rozhodne-li insolvenční soud (ať již současně s rozhodnutím o úpadku, nebo následným samostatným usnesením) o řešení úpadku konkursem (o prohlášení konkursu na majetek dlužníka), musí být toto rozhodnutí vždy a řádně odůvodněno, tj. musí v něm být především ve smyslu výše uvedeného vysvětleno, proč jiný způsob řešení úpadku nepřichází v daném případě v úvahu – k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 41 INS 1743/2009, 1 VSPH 309/2009- A ze dne 23. 6. 2009 a další připojená judikatura.

Opravný prostředek a účinky rozhodnutí

Ohledně opravných prostředků proti jednotlivým rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka a o nastolení jejich účinků odkazujeme na další výklad týkající se jednotlivých způsobů řešení úpadku, a to v částech 7.2 a 7.3 ohledně rozhodnutí o prohlášení konkursu, viz 9.3.2 ohledně rozhodnutí o povolení oddlužení a v částech 8.4.5.2 a 8.5 ohledně rozhodnutí o povolení reorganizace.

Ke způsobilým odvolacím důvodům, jimiž lze napadat rozhodnutí o prohlášení konkursu, viz usnesení Nejvyššího soudu, sen. zn. 29 NSČR 12/2011 ze dne 23. 3. 2011, uveřejněné pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

I. Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 IZ) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 IZ).

II. Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné.

Dále viz závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 20 NSČR 63/2011 ze dne 28. 11. 2013, uveřejněném pod č. 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

O odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu vycházejícího z usnesení (první) schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníka-podnikatele může odvolací soud rozhodnout i bez nařízení (odvolacího) jednání.

Schůze věřitelů je zvláštním druhem soudního jednání. Nejde o jednání, jehož nařízení insolvenčním soudem vytváří v odvolacím řízení překážku pro to, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení odvolacího jednání o odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu vycházejícího z usnesení (první) schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

JUDIKÁTY

A) K problematice rozhodování o způsobu řešení úpadku současně s rozhodnutím o úpadku (tj. v režimu § 148 IZ):

Judikáty Vrchního soudu v Praze k režimu předchozí právní úpravy účinné do 30.6.2017, resp. do 31. 12. 2013, jejichž některé závěry jsou i nadále aktuální – usnesení sp. zn. KSCB 26 INS 2109/2008, 1 VSPH 310/2008-B ze dne 29. 12. 2008, usnesení sp. zn. KSHK 41 INS 1743/2009, 1 VSPH 309/2009-A ze dne 23. 6. 2009 a též usnesení sp. zn. KSCB 26 INS 22287/2012, 3 VSPH 403/2013-A ze dne 3. 5. 2013 (citace posledně uvedeného viz archiv II. této části).

B) K problematice rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka samostatným rozhodnutím vydaným po skončení schůze věřitelů (tj. v režimu § 149 odst. 1 IZ) – judikáty s nadále aktuálními závěry:

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 46 INS 5304/2009, 1 VSPH 179/2009-B ze dne 27. 4. 2009, které se vyslovuje k podmínkám vyhovění návrhu na povolení reorganizace ve vztahu k výsledku hlasování věřitelů (konkrétně když se schůze na způsobu řešení úpadku neusnesla), a to zvlášť pro případ návrhu podaného dlužníkem a zvlášť pro návrh podaný věřitelem. K tomu citujeme z odůvodnění:

„Z obsahu protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 9. března 2009 odvolací soud zjistil, že přítomní věřitelé hlasovali nejprve o způsobu řešení úpadku dlužníka reorganizací, která však ve smyslu § 151 IZ nebyla schválena potřebným počtem hlasů. Následně bylo hlasováno o způsobu řešení úpadku konkursem, který rovněž nebyl schválen. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, na němž napadené rozhodnutí stojí, podle kterého při absenci kvalifikovaného souhlasu věřitelů s návrhem dlužníka na povolení reorganizace je nutno vždy rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem. Tak by tomu mělo zcela jistě být, vzhledem k dikci § 326 odst. 1 písm. c) IZ, v případě návrhu věřitele, u dlužnického návrhu pak jen tehdy, pokud by věřitelé dali kvalifikovaně najevo, že si přejí řešit dlužníkův úpadek konkursem (§ 150–152 IZ). O žádnou z těchto variant ale v souzené věci nejde, proto prohlášení konkursu přicházelo v úvahu, jen pokud by soud dospěl k závěru, že v daném případě insolvenční zákon reorganizaci neumožňuje. Nechal-li přitom soud věřitele o dlužníkově návrhu hlasovat, měl zřejmě jeho návrh z hlediska náležitostí vyžadovaných v § 317 a násl. za řádně podaný, i samu reorganizaci za přípustnou ve smyslu § 316 IZ. Bylo-li tomu skutečně tak, zbývalo již toliko posoudit, zda tu nejsou důvody pro zamítnutí návrhu upravené v § 326 odst. 1 a v případě negativní odpovědi bylo namístě dlužníkově návrhu vyhovět.”

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 27 INS 3617/2008, 1 VSPH 351/2009-A, 1 VSPH 307/2009-B, 1 VSPH 350/2009-B ze dne 25. 6. 2009, jež se týká nenaplnění podmínek pro rozhodování o způsobu řešení úpadku po schůzi věřitelů v případě, že dlužníkovi (pro chybný procesní postup soudu – nedoručení insolvenčního návrhu věřitele a absenci poučení o právu podat návrh na povolení oddlužení (část 9.2.1) zůstala otevřena možnost domáhat se oddlužení. Z odůvodnění rozhodnutí citujeme:

„V posuzovaném případě soud prvního stupně nespojil s rozhodnutím o dlužníkově úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho řešení podle § 148 IZ a napadené usnesení o prohlášení konkursu na dlužníkův majetek vydal v režimu § 149 odst. 1 IZ, tj. o tomto způsobu řešení úpadku rozhodl samostatným rozhodnutím vydaným po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku na den 19. 2. 2009. K takovému postupu však podmínky dány nebyly, a to bez ohledu na to, že k této schůzi dlužník nebyl řádně předvolán, když se tak mělo stát právě rozhodnutím o úpadku, jež mu ovšem nebylo doručeno. Nutno vyjít z toho, že dlužník není podnikatelem, neboť podle výpisu z Živnostenského rejstříku podnikání ukončil v roce 2005 (v tom roce zaniklo jeho poslední živnostenské oprávnění), a v řízení nevyšly najevo ani žádné jeho dluhy z tohoto podnikání (takové pohledávky nebyly přihlášeny). Proto v dlužníkově případě sice není přípustné řešení úpadku reorganizací (§ 316 odst. 2 IZ), ostatně návrh na její povolení ani nepodal, nicméně § 389 IZ zakládá jeho právo podat návrh na povolení oddlužení, a to (dle § 390 odst. 1 věty druhé IZ) do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu věřitele, k jehož návrhu bylo řízení zahájeno. O tomto právu musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. V daném případě ovšem insolvenční návrh nebyl dosud dlužníku doručen, a proto mu zákonná lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení dosud nepočala běžet a v době vydání usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek tak zůstávala otevřena. Takový stav věci by byl dán, i pokud by insolvenční návrh dlužníku doručen byl, neboť soud prvního stupně mu dosud neadresoval povinné poučení o jeho právu podat návrh na povolení oddlužení podle § 390 odst. 1 věty druhé IZ. Z uvedeného je zřejmé, že v době konání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku nebyl konkurs jediným způsobem řešení dlužníkova úpadku, jak dovodil soud prvního stupně, ale zůstávala mu nadále otevřena možnost navrhnout řešení svého úpadku oddlužením. Rozhodování o tomto způsobu řešení úpadku (tj. o povolení oddlužení) však zásadně – i kdyby se tak mělo stát podle § 149 odst. 2 IZ až samostatným rozhodnutím vydaným po rozhodnutí o úpadku – není vázáno na schůzi věřitelů, neboť podléhá výlučné rozhodovací kompetenci insolvenčního soudu (viz úpravu oddlužení obsaženou v § 389 a násl. IZ). Proto zákon v § 149 odst. 2 soudu ukládá, aby o povolení oddlužení (jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky) rozhodl bez dalšího do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku. Tato úprava vychází z předpokladu, že insolvenční návrh podaný věřitelem musel být dlužníku před rozhodnutím o úpadku doručen, a proto byl-li návrh na povolení oddlužení dlužníkem včas (do 30 dnů od doručení tohoto insolvenčního návrhu) podán, pak ho při řádném běhu věci má soud k dispozici natolik včas, aby na jeho podkladě mohl do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku o povolení oddlužení rozhodnout. V daném případě však pro výše popsané závady v postupu soudu nebyla dosud uzavřena možnost, aby se dlužník domohl řešení svého úpadku oddlužením, a proto nebyly dány zákonné předpoklady k tomu, aby soud prvního stupně o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodl a jednání schůze věřitelů o této věci bylo bezpředmětné.”

C) K podmínkám prohlášení konkursu po podání návrhu na povolení reorganizace poukazujeme na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 2563/2009, 3 VSPH 470/2010-B ze dne 23. 7. 2010, které pro případ podání návrhu na povolení reorganizace zdůrazňuje, že:

a) pokud insolvenční soud návrh na povolení reorganizace neodmítne nebo nevezme na vědomí jeho zpětvzetí, je povinen o něm věcně rozhodnout, tj. buď tento návrh zamítne (§ 326), anebo mu vyhoví (navrženou reorganizaci povolí – § 328 IZ),

b) rozhodnutím, jímž insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, účinky spojené s podáním tohoto návrhu zanikají (§ 327 odst. 1 IZ) – dokud insolvenční soud o návrhu na povolení reorganizace takto nerozhodne, je prohlášení konkursu na dlužníkův majetek vyloučeno.

V tomto rozhodnutí Vrchní soud v Praze s odkazem na své ustálené judikatorní závěry (vyjádřené např. ve výše citovaném usnesení sp. zn. KSUL 46 INS 5304/2008, 1 VSPH 179/2009-B ze dne 28. 4. 2009) opakovaně vysvětlil, že absence kvalifikovaného souhlasu věřitelů s návrhem na povolení reorganizace vytváří překážku pro její povolení jen v případě návrhu podaného věřitelem [viz dikci § 326 odst. 1 písm. c) IZ] – u dlužnického návrhu by taková překážka byla dána, jen pokud by věřitelé dali kvalifikovaně (svým hlasováním) najevo, že si přejí řešit dlužníkův úpadek konkursem (§ 150 až § 152 IZ), tedy pokud se hlasovalo i o řešení úpadku konkursem. Současně Vrchní soud v Praze zdůraznil, že usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1 IZ, které předvídá § 150, může vzejít jen z hlasování, pro něž platí alternativní zvláštní hlasovací kvora upravená ve výše citovaném § 151 odst. 1 IZ.

Další judikáty k problematice ad B) a C) jsou zařazeny i v závěru této části.

SHRNUJÍCÍ JUDIKÁT (R 96/2011)

Závěry výše citovaných rozhodnutí v zásadě potvrzuje, shrnuje a dále podrobně analyzuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které v zásadě našlo svoje výslovné vyjádření v § 149 odst. 2 písm. a) IZ (zavedeném s účinností od 1. 1. 2014, viz novela IZ provedená zákonem č. 294/2013 Sb.). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vymezil, kdy jsou (u dlužníka, u něhož nepřichází v úvahu oddlužení) dány podmínky pro rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka reorganizací (tedy pro povolení reorganizace) a kdy naopak takové řešení není možné a jsou dány podmínky pro rozhodnutí o prohlášení konkursu. Činí tak následujícími závěry (citace z odůvodnění):

„V režimu úpravy obsažené v § 148 až § 150 a § 316 IZ přicházejí v úvahu tři základní typové situace:

1/ Dlužník je podnikatelem, kterého z reorganizace vylučuje úprava obsažená v § 316 odst. 3 IZ. V takovém případě lze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož dlužníkem je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací (§ 148 odst. 1 IZ). Jestliže insolvenční soud v takovém případě s rozhodnutím o úpadku nespojil rozhodnutí o prohlášení konkursu (např. proto, že přehlédl, že dlužník je insolvenčním zákonem z reorganizace vyloučen), není při vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ). Schůze věřitelů totiž v takovém případě ani nemůže přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, a kdyby takové rozhodnutí přesto přijala, nebyl by jím insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Závazné pro insolvenční soud v takovém případě není (byť způsob řešení úpadku odpovídá zákonu) ani usnesení schůze věřitelů o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs (srov. opět dikci § 152 IZ).

2/ Dlužník je podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního zákona – objektivně vzato – přípustná (nejde o případ podle § 316 odst. 3 IZ a dlužník současně splňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ). V takovém případě nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (nelze postupovat podle § 148 odst. 1 IZ). Předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku [§ 136 odst. 2 písm. g) IZ] v takovém případě je (má být) vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

S přihlédnutím k ustanovení § 325 IZ, podle kterého při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 IZ, není insolvenční soud v takovém případě oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod jednání této schůze věřitelů vyčerpán.

Schůze věřitelů přitom může v nyní popisovaném případě přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů k tomu oprávněným osobám (v intencích § 317 odst. 1 IZ tedy dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů) již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace.

Z povahy věci pak plyne (vzhledem k tomu, že podle systematiky IZ je způsob řešení dlužníkova úpadku „zbytkovým” řešením vždy tam, kde není rozhodnuto o přijetí sanačního způsobu řešení dlužníkova úpadku /o povolení reorganizace/), že tam, kde schůze věřitelů hlasuje o návrhu některého z přítomných věřitelů na přijetí usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku, ačkoli dlužník ani některý z přihlášených věřitelů nepodal návrh na povolení reorganizace, hlasuje vždy o tom, zda povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Není-li takové usnesení přijato, není zde usnesení schůze věřitelů, jimž by byl insolvenční soud ve smyslu § 152 věty první IZ vázán, ale insolvenční soud rozhodne automaticky o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť jiné rozhodnutí za daného stavu věci nepřichází v úvahu (není zde nevypořádaných návrhů na povolení reorganizace).

Je-li zde v době konání (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku návrh dlužníka na povolení reorganizace, může vedle hlasování o tom, zda schůze věřitelů povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, obstát i hlasování o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs.

Záporná (a třeba i jednomyslně přijatá) odpověď daná hlasováním schůze věřitelů o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, pak nevylučuje rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (takové hlasování nelze interpretovat ani jako usnesení o povolení způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, ba dokonce ani jako usnesení, jímž schůze věřitelů ve smyslu § 323 odst. 1 IZ schválila návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem). Jestliže však schůze věřitelů přijme předepsanou většinou (§ 151 IZ) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první IZ závazným způsobem určen způsob řešení dlužníkova úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 IZ) vyhověl.

V takovém případě insolvenční soud po skončení schůze věřitelů vydá usnesení, jímž se jednak vypořádá s dlužníkovým návrhem na povolení reorganizace, a to tak, že jej zamítne s poukazem na závaznost usnesení schůze věřitelů o jiném (než dlužníkem navrženém) způsobu řešení jeho úpadku, jednak současně (opět s odůvodněním, že usnesení schůze věřitelů o této otázce je pro něj závazné) prohlásí konkurs na majetek dlužníka.

To je ostatně ve shodě s tím, jak se k úpravě obsažené v ustanoveních § 148 až § 152 IZ vyslovuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (jejž projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002–2006 jako tisk č. 1120). Ve vládním návrhu insolvenčního zákona se úprava obsažená nyní v § 150 až § 152 IZ nacházela (v nezměněné podobě) v ustanoveních § 150 a § 151, Podle této důvodové zprávy: „Ustanovení § 149 návrhu pak pro další případy předepisuje insolvenčnímu soudu, aby o způsobu řešení úpadku rozhodl (nejpozději do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku) až po schůzi

Nahrávám...
Nahrávám...