4.5.2.3
Projednání insolvenčního návrhu věřitele, rozhodnutí o věci
JUDr. Jolana Maršíková
Pokud jsou splněny podmínky řízení (viz část Zkoumání podmínek řízení) a insolvenční návrh nevykazuje nedostatky, pro něž je nutno jej odmítnout (viz část Odmítnutí insolvenčního návrhu ), přistoupí insolvenční soud k úkonům směřujícím k rozhodnutí o věci. Podle § 134 IZ je insolvenční soud povinen učinit tyto úkony do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu a o návrhu pak rozhodnout bez zbytečného odkladu poté, co k tomu budou splněny procesní předpoklady.
Nahoru Vyjádření dlužníka
Je-li podán insolvenční návrh věřitelem dlužníka, je insolvenční soud povinen doručit tento návrh dlužníkovi k vyjádření (§ 133 odst. 3 IZ).
Současně s tím
-
Podle § 128 odst. 3 IZ ve znění účinném od 1.7.2017 (viz novelu IZ provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) může vyzvat dlužníka k předložení seznamu majetku, závazků a zaměstnanců s náležitostmi uvedenými v § 104 IZ (část Insolvenční návrh), a případně – jde-li o dlužníka podnikatele - též k předložení výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity sestavených podle vyhlášky č. 190/2017 Sb; uplatňuje-li však insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, tuto povinnost insolvenční soud uloží dlužníkovi vždy - seznam majetku, výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity předložený dlužníkem, však v takovém případě zveřejní v insolvenčním rejstříku až po rozhodnutí o úpadku
(k výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity co podkladu domněnky platební schopnosti dlužníka – podnikatele viz níže připojený výklad).
-
Poučí dlužníka, u něhož připadá v úvahu řešení úpadku oddlužením, že návrh na povolení oddlužení lze podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu [§ 390 odst. 1 IZ, část 9.2.1 ad B)].
Je vhodné, aby soud poučil dlužníka též o účincích zahájení insolvenčního řízení, zejména pokud jde o omezení jeho dispozičních oprávnění k majetku podle § 111 IZ.
Nahoru Výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity
Nahoru Domněnka platební schopnosti dlužníka – podnikatele
S účinností od 1. 7. 2017 byla do § 3 IZ prostřednictvím nového odstavce 3 vtělena nová právní úprava, která nad rámec stávajících vyvratitelných domněnek platební neschopnosti dlužníka vymezených v § 3 odst. 2 IZ stanoví novou vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební schopnosti, kterou by dlužník-podnikatel, jenž vede účetnictví, nastolil, jestliže by včas předloženým výkazem stavu likvidity nebo výhledem vývoje likvidity, zpracovaných k tomu oprávněnou osobou dle příslušné vyhlášky č. 190/2017 Sb. /dále jen "Výkaz" a Výhled"/, prokázal (osvědčil), že má - nebo ve sledovaném výhledu bude mít - likvidní finanční prostředky (relevantní dle vyhlášky), které dostačují na krytí (úhradu) min. 90% jeho splatných peněžitých závazků, tedy že mezera (jejich) krytí je - anebo ve sledovaném období klesne - pod 10 %.
K tomu příslušný prováděcí právní předpis - vyhláška č. 190/2017 Sb., o platební neschopnosti podnikatele – stanoví obsah, rozsah a způsob sestavování Výkazu a Výhledu a uspořádání, označování a obsahové vymezení jednotlivých položek majetku, závazků, nákladů, výnosů, příjmů a výdajů ve Výkazu a Výhledu vývoje likvidity, délku období, na které se sestavuje Výhled, a požadavky na osoby, které jsou oprávněny k sestavení dlužníkova Výkazu a Výhledu.
Oba tyto dokumenty musí dlužník – v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem - předložit insolvenčnímu soudu současně, a to – podle nového ust. § 131 odst. 2 IZ – nejpozději do 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku; tuto lhůtu může insolvenční soud na žádost dlužníka z důvodů hodných zvláštního zřetele přiměřeně prodloužit.K později podanému Výkazu a Výhledu se nepřihlíží.
Z povahy věci je zřejmé, že komentovaná právní úprava se uplatní jen v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem proti dlužníku - podnikateli, a to z procesního hlediska jako (možná) obrana dlužníka proti tvrzení o existenci jeho úpadku formou platební neschopnosti dle § 3 odst 1 IZ.
Užití této obrany vesměs přichází v úvahu jen u dlužníka představujícího větší korporaci, která je schopna vykazovat (aktuálně nebo výhledově) z hlediska mezery krytí náležitou likviditu a současně má "firemního" auditora, neboť jinak asi stěží stihne obstarat si ad hoc (mezi auditory, znalci) jiného legitimního zpracovatele, který by dokázal sestavit Výkaz a Výhled tak rychle, aby byl soudu předložen včas, tj. v "propadné" lhůtě 14 dnů od zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (§ 131 odst. 2 IZ). Insolvenční soud sice může zákonnou lhůtu k předložení Výkazu a Výhledu přiměřeně prodloužit, ale dojde k tomu patrně jen výjimečně (ojediněle). O prodloužení lhůty totiž insolvenční soud může rozhodnout jen na základě žádosti dlužníka, která musí být včasná, tedy podaná ještě před uplynutím zákonné "propadné" lhůty, a to jen z důvodů hodných zvláštního zřetele. Takové důvody přitom zjevně nebude možno spatřovat v případném argumentu, že onu zákonnou lhůtu rozumně nelze stihnout, anebo že k sestavení Výkazu a Výhledu dlužník nemá pohromadě kompletní (řádné) podklady, když příslušná prováděcí vyhláška počítá s tím, že tyto podklady – vykonává-li svou činnost řádně (vede-li řádně účetnictví) – k dispozici má.
V jisté kolizi s "propadnou" zákonnou lhůtou pro předložení Výkazu a Výhledu se ocitá (výše zmíněná) úprava § 128 odst. 3 IZ, podle které – v insolvenčním řízení zahájeném věřitelem – insolvenční soud může, v případě věřitelem uplatněné vykonatelné pohledávky dokonce musí dlužníku (jde-li o podnikatele) uložit, aby v určené lhůtě Výkaz a Výhled - stejně jako seznamy dle § 104 IZ - předložil (pokud tak předtím dlužník sám iniciativně neučinil ve lhůtě dle § 131 odst. 2 IZ). V takových případech tedy dlužník, který nepředložil Výkaz a Výhled v zákonné lhůtě, dostává fakticky příležitost předložit je později, a to ve lhůtě určené soudem. Nadto je nejasný následek případného nedodržení takto určené (soudcovské) lhůty, tj. jak má soud naložit s Výkazem a Výhledem předloženým po skončení jím stanovené (neprodloužené) lhůty, když pro ten případ zákon žádný procesní důsledek nestanoví – ani takový, že se k těmto opožděně předloženým dokumentům nepřihlíží (jak je tomu v případě nedodržení lhůty dle § 131 odst. 2 IZ), ani následek jiný [podobný tomu, jímž se stíhá nesplnění povinnosti předložit seznamy, uložené dlužníku dle téhož ust. § 128 odst..3 IZ, prostřednictvím § 3 odst. 2 písm. d) IZ ].
K předmětné právní úpravě je podán podrobný výklad v části 2.1.5., kde je také vysvětleno, že její aplikace zřejmě vyvolá řadu obtíží, s nimiž se bude muset soudní praxe rozumně vypořádat. Především z hlediska nové vyvratitelné domněnky platební schopnosti dle § 3 odst. 3 IZ – stručně řečeno - není zřejmé, jaký je její vztah k základním předpokladům úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 IZ spočívajícím v tom, že dlužník není schopen plnit pohledávky vícerých svých věřitelů splatné déle než 30 dnů, když k těmto předpokladům se váže (dosavadní) domněnka platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 IZ, ale zjevně se k nim neváže nová domněnka platební schopnosti, jež platební schopnost posuzuje ve vztahu ke všem splatným závazkům dlužníka, tedy i těm, které ještě nejsou splatné ani 30 dnů, a takové závazky ovšem insolvenční soud ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZnezjišťuje (jako irelevantní nebere v potaz). Taktéž není zřejmé, jak by onu pozitivní domněnku platební schopnosti bylo možno vyvrátit, či jak řešit její konflikt s případnou současnou (negativní) domněnkou platební neschopnosti nastolenou dle § 3 odst. 2 IZ, tj. která z opačných proti sobě stojících domněnek (má se za to, že dlužník je schopen plnit contra má se za to, že není schopen plnit), jež mají zásadně rozdílné důvody, je "silnější" (která z nich se prosadí). Domněnku platební schopnosti přitom nelze vyvrátit zpochybněním správnosti Výkazu nebo Výhledu, neboť teprve když je soud shledá řádnými mohou domněnku platební schopnosti dle § 3 odst. 3 IZ nastolit (tj. budou-li Výkaz a Výhled shledány vadnými, tuto domněnku nezaloží a pak není co vyvracet). Danou domněnku nelze dost dobře vyvracet ani argumentem, že Výkaz osvědčující mezeru krytí menší než 10% - vzhledem ke zvolenému datu posouzení likvidity (vždy více než 1 měsíc před zahájením insolvenčního řízení) - již v době jeho předložení insolvenčnímu soudu není (totiž fakticky nikdy nebude) zcela aktuální, neboť pak lze vzít v úvahu Výhled.
Dovozujeme nicméně, že insolvenční soud musí vždy ověřit, zda předložený Výkaz a Výhled byl sestaven osobou k tomu oprávněnou, a jestli z formálního hlediska odpovídá způsobu jeho sestavení dle prováděcí vyhlášky, tj. zda má předepsané náležitosti. Jejich věcnou správnost (např. zda vskutku odpovídají výstupům účetnictví dlužníka, zda byly podklady úplné a zda v něm byly zohledněny skutečně všechny splatné závazky dlužníka, vč. těch, které byly v insolvenčním řízení zjištěny) může insolvenční soud z vlastní iniciativy (v pochybnostech) prověřovat, ale v zásadě je na insolvenčním navrhovateli – věřiteli, aby takovou pochybnost nastolil a vynutil si tak její prozkoumání (ve smyslu shora uvedeného, že jedině Výkaz a Výhled prostý pochybností o jeho správnosti může nastolit domněnku platební schopnosti dlužníka). Jinak bude insolvenční soud s Výkazem a Výhledem zřejmě zacházet jako s listinným důkazem, podobně jako se znaleckým posudkem, tj. v pochybnostech o správnosti s možným slyšením zpracovatele.
Nahoru Předběžné opatření – jistota k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy z nedůvodného zahájení a vedení insolvenčního řízení
Dlužník je podle § 82 odst. 4 IZ oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu pří prvním úkonu, který mu při projednání insolvenčního návrhu přísluší, tedy v rámci vyjádření k insolvenčnímu návrhu, aby insolvenční soud předběžným opatřením vydaným podle § 82 odst. 2 písm. c) IZ uložil insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníkovi vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Insolvenční soud takovému návrhu vyhoví pouze v případě, kdy dlužník doloží, že mu vznik škody nebo újmy zjevně hrozí.
Následky nezaplacení jistoty insolvenčním navrhovatelem se řídí přiměřeně ustanovením § 202 odst. 5 a 6 IZ, tedy povinnost složit jistotu nemá věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit. Nebude-li jistota složena, insolvenční soud insolvenční návrh odmítne. K účelu institutu jistoty viz archiv II. této části.
Podrobný výklad ohledně uvedeného předběžného opatření je podán v části Návrhová předběžná opatření.
Nahoru Zjišťování rozhodných skutečností
Při zjišťování rozhodných skutečností insolvenční soud
přitom pro případ, že dlužníkem je právnická osoba a insolvenční navrhovatel vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona (ZDP, ZOÚ), ust. § 105 IZ (ve znění účinném od 1.7.2017) předepisuje, že navrhovatel je povinen doložit svoji pohledávku za dlužníkem určeným kvalifikovaným způsobem, totiž některým z dokumentů uvedených v odstavci 1 (v případě tuzemského navrhovatele) nebo v odstavci 2 (v případě navrhovatele – zahraniční právnické či fyzické osoby, která nemá sídlo nebo bydliště na území České republiky), tj. v uvedených případech se při nesplnění této povinnosti navrhovatelova tvrzená pohledávka nebude považovat za doloženou (osvědčenou);
- k uvedenému viz část Insolvenční návrh, k rozsahu dokazování o pohledávce navrhujícího věřitele viz zdola "JUDIKÁTY B)".
-
teprve bude-li osvědčena navrhovatelova věcná aktivní legitimace, bude zkoumat, zda se dlužník nachází ve stavu úpadku - ve formě insolvence či předlužení - dle § 3 IZ(část 2.1.5); k rozsahu dokazování o úpadku dlužníka viz opět "JUDIKÁTY B)".
Přitom platí tato základní procesní pravidla:
-
Jestliže jde o případ, kdy podle § 133 odst. 1 IZ je nutné nařídit ve věci jednání (viz níže podaný výklad), musejí být rozhodná zjištění podložena dokazováním provedeným podle § 122 a násl. OSŘ.
-
Při dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se insolvenční soud podle § 86 IZ řídí vyšetřovací zásadou, tj. je povinen v tom směru provést i jiné důkazy, než byly účastníky řízení navrhovány – k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedené níže pod "JUDIKÁTY C)".
Dle § 133 odst. 1 IZ o insolvenčním návrhu věřitele, který nebyl odmítnut, nebo řízení o něm nebylo zastaveno, lze rozhodnout bez jednání jen za těchto podmínek:
- jde o návrh, kterému insolvenční soud plně vyhoví a kterému nikdo neodporoval (dlužník se ve stanovené lhůtě k návrhu nevyjádřil nebo skutečnosti uvedené v insolvenčním návrhu potvrdil – viz níže uvedená judikatura), nebo
- jde o návrh, o kterém lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
Podle § 133 odst. 2 IZ insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu věřitele, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku (tedy v případě "sporu o úpadek").
Pokud by insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání, ač k tomu nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 133 IZ, zatížil by tím insolvenční řízení zmatečnostní vadou podle § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ, ke které v případném odvolacím přezkumu je odvolací soud povinen vždy přihlédnout (§ 212a odst. 5 věta prvá OSŘ) a která vylučuje odvolací přezkum správnosti takového rozhodnutí a musí vést jedině k jeho zrušení.
K zásadě rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele po jednání a jejím výjimkám viz zejména JUDIKÁTY A).
Ke zkoumání aktivní legitimace navrhovatele – věřitele viz JUDIKÁTY B).
Ke zkoumání úpadku dlužníka viz "JUDIKÁTY C)".
K mezím odvolacího přezkumu ohledně rozhodnutí o úpadku dlužníka viz "JUDIKÁTY D)".
Nařídí-li insolvenční soud dle věty první § 85 odst. 1 a § 133 IZk projednání insolvenčního návrhu věřitele jednání, předvolá k němu insolvenčního navrhovatele, dlužníka a případně státní zastupitelství, vstoupilo-li do řízení podle § 69 IZ.
Při projednání insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem mají jiní účastníci insolvenčního řízení než dlužník stejná práva a povinnosti jako insolvenční navrhovatel; jednají však pouze sami za sebe. Odporují-li jejich úkony úkonům insolvenčního navrhovatele, posoudí je insolvenční soud po uvážení všech okolností (§ 135 IZ).
Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSPL 54 INS 3853/2008, 29 NSČR 22/2010-A ze dne 30. 5. 2013 vysvětlil, že
-
je právně bezvýznamná námitka, že další insolvenční navrhovatel, pro kterého platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (§ 107 odst. 2 IZ), nebyl přítomen dokazování provedenému předtím, než přistoupil k řízení,
-
přihlášený věřitel je ve smyslu § 14 odst. 1 a § 135 IZ jako "jiný" účastník insolvenčního řízení (než insolvenční navrhovatel) oprávněn zúčastnit se jednání před insolvenčním soudem a vyjadřovat se k provedeným důkazům; pokud tak nečiní, jde to k jeho tíži.
Dále viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp zn. MSPH 79 INS 5047/2020, 2 VSPH 688/2020-A ze dne 31.7.2020 citované níže ad "JUDIKÁTY A", jež ohledně rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele shrnuje pravidla projednací zásady a pravidla zjišťování skutkového stavu věci, provedení dokazování.
Nahoru Projednání insolvenčního návrhu, kdy do řízení přistoupil další navrhovatel
Podle § 107 odst. 1 IZ platí, že další insolvenční návrh podaný proti témuž dlužníku dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení.
Ust. § 107 odst. 3 IZ umožňuje dalšímu navrhovateli podáním insolvenčního návrhu přistoupit do insolvenčního řízení i ve stádiu, kdy již insolvenční soud o "předchozím" nebo o více "předchozích" insolvenčních návrzích rozhodl, rozhodnutím však nebyl zjištěn úpadek a řízení nebylo v době podání tohoto dalšího insolvenčního návrhu pravomocně skončeno. Praktický postup, jak v popsaném případě takový další insolvenční návrh zohlednit (projednat) naznačuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 42 INS 1655/2008, 1 VSPH 201/2008, ze dne 15. 12. 2008.
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012-A,ze dne 28. 3. 2012, uveřejněném pod č. 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pokud další insolvenční návrh, který se považuje ve smyslu ust. § 107 odst. 1 IZ za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny. K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že s "dalším insolvenčním návrhem" který se (v intencích věty první § 107 odst. 1 IZ) považuje za "přistoupení k řízení" o původním insolvenčním návrhu, nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. Při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení proto nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal. Z toho však neplyne, že by insolvenční soud neměl při rozhodování o původním insolvenčním návrhu přihlížet k jeho obsahu. Zjednodušeně řečeno lze říci, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za "přistoupení k řízení" o původním insolvenčním návrhu a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele, se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem i dalším insolvenčním navrhovatelem.
Dané otázky se týká také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 21/2012 ze dne 28. 3. 2012, uveřejněné pod č. 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K tématu přistoupení k řízení podáním dalšího insolvenčního návrhu viz výklad a judikaturu v části Další insolvenční návrh.
Nahoru Meritorní rozhodnutí o návrhu
Při splnění podmínek řízení insolvenční soud rozhodne o (právně perfektním) insolvenčním návrhu dlužníka tak, že
a) tomuto návrhu vyhoví a rozhodne o zjištění úpadku dlužníka (§ 136 odst. 1 IZ), jestliže v insolvenčním řízení
-
navrhovatel – věřitel doložil, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku dle § 105 IZ [k tomu viz níže zařazené "JUDIKÁTY B)"], a současně
-
osvědčením nebo dokazování bylo zjištěno, že dlužník (který není osobou vyloučenou z užití IZ - § 6 IZ) je v úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ (platí pro všechny dlužníky bez ohledu na jejich status), nebo ve formě předlužení dle § 3 odst. 4 IZ (platí jen pro dlužníky podnikatele, ať již jsou právnickou nebo fyzickou osobou).
[Ke skutkovým podstatám obou forem úpadku a podmínkám jejich naplnění viz výklad viz 2.1.5, a dále zdola "JUDIKÁTY C)"; k rozhodnutí o společném úpadku dlužníků – manželů viz poznámku v části Projednání insolvenčního návrhu dlužníka, rozhodnutí o věci pod heslem "Společný návrhu manželů – § 394a IZ"].
b) tento návrh zamítne, jestliže nejsou splněny výše uvedené předpoklady k tomu, aby návrhu bylo vyhověno (§ 143 odst. 1 IZ) – důvody zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele zvlášť vymezuje a dále rozvádí § 143 odst. 2 IZ (viz níže podaný výklad).
Budiž opakovaně zdůrazněno, že věcné rozhodnutí o insolvenčním návrhu – jeho zamítnutí nebo rozhodnutí o úpadku dlužníka – přichází v úvahu jen za předpokladu, že je insolvenční návrh způsobilý projednání, tedy pokud je opatřen obsahovými náležitostmi vymezenými v § 103 odst. 1 a 2 IZ i předepsanými přílohami, jimiž je v případě insolvenčního věřitele zejména přihláška jeho pohledávky za dlužníkem dle § 105 IZ. K tomu viz judikáty zařazené v části Projednání insolvenčního návrhu dlužníka, rozhodnutí o věci pod heslem "Zamítnutí insolvenčního návrhu jen pokud je právně perfektní".
Nahoru Důvody pro zamítnutí návrhu
Podle § 143 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.
Důvody pro zamítnutí insolvenčního návrhu podaného věřitelem:
a) nebyla osvědčena věcná legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu (jeho aktivní legitimace) – navrhujícímu věřiteli se nepodařilo prokázat (doložit) dle § 105 IZ (ve znění účinném od 1.7.2017), že má vůči dlužníku splatnou pohledávku (§ 143 odst. 2 IZ);
- k tomu viz poznámku shora pod heslem "Zjišťování rozhodných skutečností" ohledně zvláštních požadavků na doložení pohledávky v případě, že insolvenční navrhovatel vede účetnictví nebo daňovou evidenci podle zvláštního zákona a dlužníkem je právnická osoba, a dále viz vysvětlující judikaturu zařazenou níže pod "JUDIKÁTY B)";
- podle ust. § 105 odst. 3 IZ (zavedeného s účinností od 1.7.2017) platí, že věřitel neosvědčil, že má pohledávku za dlužníkem, pokud nesplnil povinnost předložit čestné prohlášení o svém skutečném majiteli podle § 177 odst. 2 a 3 IZ, ledaže jde o případ podle § 177 odst. 4 nebo 7 IZ [viz část Přihláška pohledávky, způsob a forma podání, náležitosti ad C) PŘÍLOHY].
b) nebyl osvědčen úpadek dlužníka
-
nebylo osvědčeno naplnění kumulativních znaků úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ, tedy to, že nejméně dva věřitelé (tj. více věřitelů) mají vůči dlužníku pohledávky splatné déle než 30 dnů [mnohost věřitelů dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ], a že dlužník tyto pohledávky není schopen plnit [platební neschopnost dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ], kdy ovšem (dle § 143 odst. 2 věty druhé IZ) za dalšího věřitele se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníkovi nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení;
to znamená, že
- buď nebyla osvědčena mnohost věřitelů,
- nebo bylo zjištěno, že dlužník jejich pohledávky objektivně je schopen plnit, či vyvrátil právní domněnku svojí platební neschopnosti nastolenou naplněním některé ze skutkových podstat stanovených v § 3 odst. 2 IZ (popř. dlužník- podnikatel, který vede účetnictví, podle § 3 odst. 3 IZ, prostřednictvím včas předloženého výkazu stavu likvidity a výhledu vývoje likvidity, nastolil pozitivní právní domněnku svojí platební schopnosti - viz výklad v úvodní pasáži této části a též v části 2.1.5), anebo dlužník jednající v dobré víře osvědčil, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že platební neschopnost do 3 měsíců po splatnosti peněžitých závazků odvrátí (§ 143 odst. 3 IZ),
- k uvedenému viz vysvětlující judikaturu zařazenou níže pod "JUDIKÁTY C)",
-
u dlužníka právnické osoby nebo fyzické osoby podnikatele nebylo osvědčeno naplnění kumulativních znaků úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 4 IZ, tedy že nejméně dva věřitelé (tj. více věřitelů) mají vůči dlužníku pohledávky (třebas nesplatné) a souhrn těchto závazků převyšuje reálnou hodnotu dlužníkova majetku; opět platí, že z hlediska mnohosti věřitelů se za dalšího věřitele nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníkovi nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení,
c)dlužníkem je právnická osoba a stát nebo vyšší samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil,
K zamítnutí insolvenčního návrhu přitom – jak již řečeno – musí dojít také v případě, že směřuje proti dlužníku, jenž je dle § 6 IZ vyloučen z působnosti IZ (část Způsobilost být účastníkem řízení a jeho procesní způsobilost).
Nahoru Odůvodnění, doručení, opravný prostředek
Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu i rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno "ve věci samé". Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu – jak plyne i z další připojené judikatury – musí být za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona (§ 7 odst. 1 IZ) vždy řádně odůvodněno.
Toto rozhodnutí insolvenční soud doručí vyhláškou (zveřejněním v insolvenčním rejstříku podle § 71 odst. 1 a 2 IZ) a zvlášť dlužníkovi a insolvenčnímu navrhovateli, který (jedině) proti němu může podat odvolání (§ 145 IZ).
V řízení o odvolání proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu se podle § 146 odst. 2 IZnepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ohledně odůvodnění a doručení rozhodnutí o úpadku, jeho náležitostí a práva odvolání - viz výklad v části Rozhodnutí o úpadku.
Nahoru JUDIKÁTY A) Rozhodnutí po nařízení jednání, výjimky
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 27 INS 3617/2008, 1 VSPH 351/2009-A, 1 VSPH 307/2009-B, 1 VSPH 350/2009-B ze dne 25. 6. 2009 (citace z odůvodnění):
"Východiska, která jsou obsahově vtělena do úpravy § 133 IZ, lze shrnout tak, že bez jednání lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout buď za předpokladu, že dlužník se v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval.
Aby mohl soud uzavřít, že dlužník – který svou vůli nevyjádřil výslovně – návrhu neodporoval, musí být se zřetelem k uvedenému splněny dva předpoklady: dlužníku musí být insolvenční návrh s výzvou k vyjádření k němu doručen zvlášť a doklad o doručení musí jednoznačně prokazovat, že dlužník návrh obdržel, je mu znám jeho obsah a na své stanovisko k němu právě proto rezignoval."
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010, jež mimo jiné zdůrazňuje, že ustanovení § 133 odst. 1 IZ upravuje výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ustanovení věty první § 133 odst. 2 IZ, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ustanovení § 133 odst. 1 IZ neuvedenou výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 IZ.
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-A, ze dne 21. 1. 2009 citované níže ad C).
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010 uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:
Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání.
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp zn. MSPH 79 INS 5047/2020, 2 VSPH 688/2020-A ze dne 31.7.2020 , jež shrnuje pravidla projednací zásady a pravidla zjišťování skutkového stavu věci, provedení dokazování (citace z odůvodnění):
" Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 12. 2010, sen. zn. 29 NSČR 41/2010 mimo jiné vysvětlil, že jakkoli podle ust. § 85 odst. 1 IZ v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to považuje za nutné, není pochyb o tom, že o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání; ustanovení § 133 odst. 1 IZ pak upravuje - tím, že stanoví předpoklady, za jejichž splnění lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez nařízení jednání - z tohoto pravidla výjimky. Ustanovení § 133 odst. 2 věta první IZ přitom určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 IZ.
Také usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele, které je usnesením ve věci samé, se (ve smyslu výše uvedeného) vydává - s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ - po nařízení jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – R 14/2011). K tomu dlužno dodat, že odlišný náhled na potřebnost nařízení jednání v případě zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace, zastávaný dříve Vrchním soudem v Praze (a prezentovaný např. v jeho usnesení ze dne 14.6.2011, č.j. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A-38), se v praxi neprosadil a byl opuštěn při plné akceptaci výše uvedených konstatntních judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.
Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu je tedy – ve smyslu výše uvedeného - vybudována na zásadě, že podá-li tento návrh věřitel (jako osoba odlišná od dlužníka) a přitom nejde o některou ze situací uvedených v § 133 odst. 1 IZ anebo je tu "spor" o tvrzený úpadek dlužníka (§ 133 odst. 2 IZ), soud k projednání tohoto insolvenčního návrhu vždy nařídí jednání a provede při něm dokazování ke zjištění skutkového stavu za přiměřeného užití § 122 a násl. OSŘ (§ 7 IZ) na základě důkazních návrhů účastníků řízení (§ 120 odst. 1 OSŘ), ohledně skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku pak podle potřeby provede důkazy i nad rámec důkazních návrhů účastníků (§ 86 IZ). Přitom soud respektuje úpravu § 118a OSŘ., tj. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo nikoli úplně (popř. soud nahlíží na právní posouzení věci jinak než účastník), anebo se ukáže, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných skutečností, soud je vyzve k náležitému doplnění skutkových tvrzení či označení potřebných důkazů. Jednotlivé důkazy provede při jednání způsobem předepsaným v příslušných ustanoveních OSŘ (v případě důkazu listinou způsobem předepsaným v § 129 odst. 1 OSŘ), přičemž dá přítomným účastníkům příležitost vyjádřit se ke všem takto provedených důkazům (§ 123 OSŘ); při jejich hodnocení postupuje za přiměřeného užití pravidel stanovených v § 132 a násl. OSŘ. Soud přitom může vzít za svá skutková zjištění i shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 oOSŘ). To znamená, že jde-li o případ, kdy insolvenční soud musí konat jednání o insolvenčním návrhu věřitele, pak svoje meritorní rozhodnutí o tomto návrhu - jeho zamítnutí nebo rozhodnutí o úpadku dlužníka - může opřít jen o taková právně významná (rozhodná) skutková zjištění, která buď mají původ v nesporných tvrzeních účastníků (jde o skutečnosti, jež mezi nimi nejsou sporné), anebo jsou založena na řádně provedeném dokazování. Výjimkou, kdy o sporných skutečnostech není zapotřebí provést při jednání dokazování, je zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele pro neosvědčení jeho aktivní věcné legitimace za situace, kdy v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce (viz R 14/2011)."
Nahoru JUDIKÁTY B) Zkoumání aktivní legitimace navrhovatele – věřitele
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 66 INS 28124/2019, 2 VSPH 1243/2020-A ze 29.10.2020 (citace z odůvodnění):
"Základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 7 a § 105 IZ). Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Teprve pokud navrhovatel – či alespoň jeden z vícerých insolvenčních navrhovatelů (ať již původní navrhovatel, nebo ten, který se považuje za dalšího navrhovatele dle § 107 odst. 1 IZ – viz body 37. a 38. shora) - prokáže svoji aktivní věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zatímco při zkoumání dlužníkova úpadku soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (vyšetřovací zásada stanovená v § 86 IZ), v otázce aktivní věcné legitimace navrhovatele - věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto navrhovateli. Jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování navrhovatelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jestliže navrhovatel (žádný z vícerých navrhovatelů) existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho (jejich) insolvenční návrh bez dalšího zamítnout podle § 143 odst. 2 IZ, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka."
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010 uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:
- Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
- Rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
- Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 94 odst. 3 IZ, není odvolací soud oprávněn odvolání proti takovému usnesení projednat a věcně o něm rozhodnou bez nařízení odvolacího jednání.
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A ze dne 14. 6. 2011 navazující na závěry R 14/2011 (citace z odůvodnění):
"Je tedy zřejmé, že mezi stranami nebylo sporné to, zda pohledávka uplatňovaná navrhovatelem vznikla, ale to, zda – jak tvrdí dlužník – posléze (ještě než původní věřitel učinil úkon k jejímu postoupení) zápočtem zanikla. Jen na této dlužníkově obraně tedy mohl soud prvního stupně stavět svůj závěr, že k osvědčení navrhovatelovy pohledávky je…