4.3.2
Předběžná opatření
Mgr. Tomáš Braun
Při aplikaci institutu předběžného opatření v insolvenčním řízení se v obecné rovině v souladu s principem přiměřeného použití OSŘ zakotveného v § 7 OSŘ (viz část 2.1.4) použije úprava obsažená zejména v § 74 a násl. OSŘ. Podpůrné použití obecné úpravy je ovšem vyloučeno v případě, že by bylo v rozporu se zásadami vymezenými v § 5 IZ.
Nahoru Speciální insolvenční úprava předběžných opatření
Insolvenční zákon ovšem obsahuje i speciální úpravu předběžných opatření, jejichž účelem je umožnit nařídit předběžné opatření i z jiných důvodů než z těch, jež jsou uvedeny v § 74 odst. 1 OSŘ. V této souvislosti lze v první řadě upozornit na § 82 IZ, dle něhož může insolvenční soud nařídit předběžné opatření pouze na návrh (viz další výklad v části Návrhová předběžná opatření) nebo i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak (viz další výklad v části Nenávrhová předběžná opatření).
Nahoru Předběžná opatření vůči třetím osobám
Jak Vrchní soud v Praze opakovaně zdůraznil např. v usneseních sp. zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 3 VSPH 666/2010-B ze dne 3. 9. 2010 či sp. zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 2 VSPH 886/2010-B ze dne 30. 11. 2010, v insolvenčním řízení je vyloučeno, aby insolvenční soud ukládal předběžným opatřením povinnosti třetím osobám jinak, než jako tzv. součinnostní opatření v souvislosti s uložením povinnosti účastníku řízení. Jinými slovy, tuto zásadu – obecně judikatorně prosazovanou při výkladu úpravy předběžných opatření v souladu s § 76 odst. 2 OSŘ – je třeba v insolvenčním řízení aplikovat bezvýjimečně. To znamená, že třetím osobám nelze předběžným opatřením přímo ukládat jakákoli omezení, jež se týkají nakládání s majetkovou podstatou či jiná omezení v majetkových dispozicích.
Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 40 INS 4666/2008, 2 VSPH 2481/2014-B ze dne 9. 3. 2015 se závěry:
Insolvenční soud není soudem věcně příslušným k rozhodování sporů mezi správcem a dražebníkem plynoucím ze vztahu založeného smlouvou o provedení dražby.
Platná právní úprava vylučuje, aby insolvenční soud ukládal v insolvenčním řízení předběžným opatřením povinnosti třetím osobám jinak než jako tzv. součinnostní opatření v souvislosti s uložením povinnosti účastníkovi řízení. Insolvenční soud tedy zásadně není oprávněn omezit dražebníka, jenž účastníkem insolvenčního řízení není, nařízením předběžného opatření ve vazbě na spor plynoucí z jeho smluvního vztahu ke správci.
Nahoru Předběžná opatření vůči správci
Závěry prezentované v předchozím odstavci se uplatní v i případě předběžného opatření směřujícího proti insolvenčnímu správci, jenž není účastníkem insolvenčního řízení (k postavení insolvenčního správce viz část 3.3).
1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 2 VSPH 886/2010-B ze dne 30. 11. 2010 (citace z odůvodnění):
"Ze spisu odvolací soud zjistil, že se odvolatel domáhal nařízení předběžného opatření podáním ze dne 20. 7. 2010. V poměrně obsáhlém podání konstatoval, že insolvenční soud rozhodl dne 8. 6. 2010 o úpadku dlužníka a na den 15. 7. 2010 svolal schůzi věřitelů, na níž rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem. Dále citoval ust. § 205, § 213 a § 244 a násl. IZ a dovodil z nich, že jedním ze základních úkolů insolvenčního správce je provedení soupisu majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka. Protože insolvenční správce dlužníka dosud soupis majetkové podstaty dlužníka neprovedl a podle odvolatele existuje pochybnost (doslova jsou zde pochybnosti ) o tom, zda výše uvedené osoby, jimiž odvolatel zřejmě mínil JUDr. J. Š., Ing. M. Š. a 3E PROJEKT, a. s., mohou nakládat s majetkem dlužníka, požadoval, aby insolvenční soud nařídil navržené předběžné opatření.
V insolvenčním řízení je vyloučeno, aby insolvenční soud ukládal předběžným opatřením povinnosti třetím osobám jinak než jako tzv. součinnostní opatření v souvislosti s uložením povinnosti účastníku řízení. Protože nařízení právě takového předběžného opatření se odvolatel podáním ze dne 20. 7. 2010 domáhal, dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční soud měl jeho návrh zamítnout".
2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 41 INS 13038/2010, 1 VSPH 202/2012-B ze dne 8. 3. 2012 (citace z odůvodnění):
"Návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 19. 1. 2012 se dlužnice domáhala, aby soud uložil insolvenčnímu správci povinnost zdržet se zpeněžení bytové jednotky v majetkové podstatě dlužníka, tedy ve své podstatě požadovala insolvenčního správce takto omezit ve výkonu jeho funkce, ke které patří rovněž zpeněžování majetkové podstaty.
Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud dospívá k závěru, že takovémuto návrhu odvolatelky na nařízení předběžného opatření vyhovět nelze, neboť podmínky pro jeho nařízení splněny nejsou. Odvolací soud považuje ovšem za významné především to, že správce není účastníkem konkursního řízení (konkursu), a že již proto i přiměřená aplikace ustanovení OSŘ či IZ týkajících se institutu předběžného opatření je vůči němu v insolvenčním řízení vyloučena.
V souladu s § 37 IZ insolvenční správce při výkonu své funkce odpovídá za škodu či jinou újmu spočívající v porušení zákonné povinnosti či povinnosti uložené rozhodnutím soudu a za výkon funkce s odbornou péčí, a proto jej nelze při výkonu jeho základní činnosti (kterou zpeněžení majetkové podstaty jistě je) předběžným opatřením omezit. Je třeba přihlédnout k tomu, že insolvenční správce je procesním subjektem sui generis a předběžným opatřením lze ukládat povinnosti zásadně toliko účastníkům řízení.
Ostatně, právě za účelem korekce postupů správce je soud ze zákona povinen vykonávat vůči němu dohlédací činnost, k jejímuž výkonu je vybaven řadou oprávnění (kromě oprávnění vymezených v § 11 IZ jsou vymezeny i v dalších ustanoveních téhož zákona, např. v § 36, § 286 odst. 1. Bez ohledu na to, zda tvrzení odvolatelky jsou pravdivá a zda odvolatelka správci důvodně vytýkala nesprávnost jeho postupu při zpeněžování majetku zapsaného do soupisu podstaty, proto soud prvního stupně nepochybil, když návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, protože již ze skutkových tvrzení uvedených v předběžném opatření směřujícím proti výkonu funkce insolvenčního správce bylo zřejmé, že návrhu nemůže být vyhověno".
3) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 28 INS 3821/2009, 2 VSPH 218/2011-B ze dne 24. 3. 2011 (citace z odůvodnění):
"Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost (§ 245 IZ). Podle § 246 IZ přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práva a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že prohlášením konkursu dlužník sice neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, ale oprávnění nakládat s majetkem dlužníka má výhradě insolvenční správce. Pokud má dlužník za to, že zpeněžovaný majetek nepatří do soupisu majetkové podstaty, má podle § 226 IZ možnost uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty, jestliže se jedná o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a § 208 IZ. Domáhat se nařízení předběžného opatření, jímž má být zasahováno do zpeněžování jeho majetku, však dlužník oprávněn není".
4) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 9115/2009, 1 VSPH 1021/2012-B ze dne 6. 8. 2012 (citace z odůvodnění):
"V projednávaném případě uváděl věřitel jako důvod podání návrhu na nařízení předběžného opatření skutečnost, že insolvenční správce směřuje svoji činnost k tomu, aby zpeněžil majetek dlužníka jedinou smlouvou, ačkoli není dosud pravomocně rozhodnuto o pokynu ke zpeněžení dlužníkova majetku uděleném zajištěnými věřiteli. Návrh tedy nesměřuje k zatímní úpravě dispozice dlužníka s majetkem v majetkové podstatě, ale má zabránit insolvenčnímu správci v provádění jeho úkonů dle IZ, které věřitel považuje za nesprávné a působící v neprospěch zajištěných věřitelů. Proto nedopadá na posouzení návrhu věřitele speciální § 113 odst. 1 IZ, neboť jeho smyslem je poskytnout věřitelům ochranu před úkony dlužníka vedoucími ke snižování hodnoty nebo změnám ve skladbě majetkové podstaty.
Odvolací soud se proto zabýval otázkou, zda podanému návrhu na předběžné opatření, jímž by soud ukládal konkrétní povinnost insolvenčnímu správci, lze vyhovět dle § 102 odst. 1 OSŘ. Jak již Vrchní soud v Praze uvedl ve svých předchozích rozhodnutích o této otázce vztahující se k činnosti správce konkursní podstaty podle ZKV (např. usnesení sp. zn. 15 Cmo 24/2008 ze dne 20. 2. 2008 uveřejněné pod č. 27/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v usnesení téhož soudu sp. zn. 1 Ko 97/2005 ze dne 31. 3. 2005 uveřejněné pod č. 75/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jejichž závěry lze využít i pro úpadkové řízení dle IZ, podmínky pro nařízení předběžného opatření jsou dány tam, kde jednání účastníka, popř. třetí osoby, vykazuje takové znaky, pro něž je třeba nařízení předběžného opatření, aby účel zákona či cíl insolvenčního řízení (konkursu) nebyl mařen ani oddalován, avšak pouze za předpokladu, že omezení vyplývající ze zákona k zajištění téhož…