dnes je 30.6.2022

Input:

Odmítnutí insolvenčního návrhu

17.11.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.5.2.1
Odmítnutí insolvenčního návrhu

JUDr. Jolana Maršíková

A) ODMÍTNUTÍ INSOLVENČNÍHO NÁVRHU PRO VADY

I. Obsahové vady návrhu

K povinným obsahovým náležitostem insolvenčního návrhu je podán podrobný výklad v části Insolvenční návrh,, pasáž I. OBSAHOVÉ NÁLEŽITOSTI NÁVRHU.

Jestliže insolvenční návrh

a) neobsahuje všechny obsahové náležitosti (§ 103 odst. 1 a 2 IZ), nebo

b) je nesrozumitelný anebo neurčitý,

a jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, insolvenční soud tento návrh odmítne, a to nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

Jak bylo vysvětleno např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20. 5. 2010, uveřejněném pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, lhůta pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady je toliko lhůtou pořádkovou. Pro tento případ insolvenční zákon vylučuje použití § 43 OSŘ; odmítnutí návrhu tedy nepředchází výzva k odstranění vad návrhu či k jeho doplnění. Za takového stavu věci – při neprojednatelnosti insolvenčního návrhu pro jeho obsahové nedostatky – není důvodu vyzývat insolvenčního navrhovatele k předložení zákonem předepsaných příloh – k tomu viz zdola usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 5600/2009, 1 VSPH 804/2009-A ze dne 25. 5. 2010.

Každý insolvenční návrh – tedy návrh dlužníka i návrh věřitele – musí obsahovat tvrzení svědčící o dlužníkově úpadku. Každý insolvenční navrhovatel tedy musí tvrdit konkrétní skutečnosti naplňující buď znaky úpadku dlužníka ve formě insolvence [podle § 3 odst. 1 písm. a), b) a c) IZ, kdy znak úpadku ad c) – neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky – mohou naplnit tvrzení o existenci některé z domněnek uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení], anebo – je-li dlužník podnikatelemznaky úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 4 IZ, do 30. 6. 2017 se jednalo o odst. 3).

K tomu viz např. níže citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 99 INS 31624/2012, 3 VSPH 64/2013-A ze dne 28. 6. 2013. V tom směru jsou požadavky kladené na obsahové náležitosti insolvenčního návrhu podaného dlužníkem či věřitelem shodné. Insolvenční návrh věřitele musí podle § 103 odst. 2 IZ navíc primárně obsahovat skutková tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem (zakládající jeho legitimaci k podání insolvenčního návrhu a tedy i k tomu, aby se zkoumání tvrzeného úpadku dlužníka domáhal), jež mohou zčásti poskytovat skutkový podklad pro osvědčení tvrzeného dlužníkova úpadku.

Vysvětlující judikatura

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – viz jeho níže citovaná usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26. 2. 2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27. 1. 2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20. 5. 2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21. 12. 2011 (R 44/2012).

K náležitosti insolvenčního návrhu spočívající v uvedení konkrétních skutkových tvrzení o úpadku či hrozícím úpadku dlužníka viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29NSČR 7/2008-A ze dne 26. 2. 2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20. 5. 2010, uveřejněné pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku” nebo mu „úpadek hrozí”, případně že dlužník „je insolventní” nebo že „je v platební neschopnosti” anebo že „je předlužen”, není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují.

Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný (§ 104 odst. 4 IZ), povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem (§ 104 odst. 1 IZ) řádně nesplnil.

Lhůta stanovená insolvenčnímu soudu k odmítnutí insolvenčního návrhu v § 128 odst. 1 IZ je lhůtou pořádkovou.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21. 12. 2011, uveřejněné pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

I. Věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

II. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Důvody, pro které lze insolvenční návrh pro vady odmítnout, se podrobně zabýval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. MSPH 91 INS 4684/2011, 29 NSČR 52/2011-A ze dne 31. 1. 2012, ve kterém připomněl závěry prezentované již v jeho předchozích rozhodnutích a k nim dodal (citace z odůvodnění):

„Požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a) IZ splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně 1 další věřitel. Nejde-li o případ uvedený v ust. věty druhé § 143 odst. 2 IZ, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po platnosti okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky, k jejímuž rozdělení došlo postoupením pohledávky.”

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 91 INS 7069/2010, 3 VSPH 638/2010-A-11 ze dne 26. 1. 2011 (citace z odůvodnění):

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ v insolvenčním návrhu musí být uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka.

Navrhovatel v insolvenčním návrhu popsal vznik své pohledávky a její výši, popsal, proč je dlužník jeho dlužníkem, a že jde o pohledávku vykonatelnou, pro niž byla nařízena exekuce, a označil další věřitele dlužníka. Dále je v návrhu obsažena jediná, zcela obecná věta parafrázující ovšem pouze text zákona, bez vylíčení skutečností osvědčujících úpadek dlužníka (navrhovatel jen uvedl, že dlužník není schopen dlouhodobě plnit své závazky a tato doba výrazně překračuje dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti).

V insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) IZ, ani některou z domněnek existence úpadku podle druhého odstavce téhož ustanovení.

Insolvenční řízení není nástrojem k vymáhání pohledávek věřitelů, nýbrž zvláštním soudním řízením, které ve smyslu ustanovení § 1 písm. a) IZ směřuje k řešení úpadku, popř. hrozícího úpadku dlužníka. Přitom insolvenční zákon zřetelně preferuje zahájení insolvenčního řízení samotným dlužníkem, motivuje jej k tomu a též mu hrozí sankcemi. Na procesní úkon, jímž hodlá zahájit insolvenční řízení věřitel, se kladou zjevně vyšší nároky, zejména se zřetelem k tomu, jak mohou do poměrů dlužníka a třetích osob vstoupit účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení stanovené zejména v § 109 a § 111 IZ.

Insolvenční návrh věřitele tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud prvního stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval soudní jednání.”

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 6385/2011, 3 VSPH 795/2011-A ze dne 30. 11. 2011 (citace z odůvodnění):

„Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20. 5. 2010 (publikováno pod 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27. 1. 2010 (publikováno pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány, přičemž současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky – jak plyne z výše citované judikatury – v řízení nelze pokračovat, postupoval soud prvního stupně správně, když návrh podle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu mohl navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků nějaká doplnění insolvenčního návrhu v rámci odvolacího řízení (což se ovšem v daném případě ani nestalo), neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.”

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 99 INS 31624/2012, 3 VSPH 64/2013-A ze dne 28. 6. 2013 (citace z odůvodnění):

„Se soudem prvního stupně lze souhlasit pouze potud, že bez údajů o splatnosti dlužníkových závazků nelze činit závěry o tom, zda se nachází v úpadku insolvencí podle § 3 odst. 1 IZ. V dané věci ale dlužník v insolvenčním návrhu ve spojení se seznamem závazků uvedl údaje, z nichž u většiny vykázaných závazků podává jak jejich důvod, tak i jejich splatnost nastalá před dobou delší než 30 dnů, resp. delší než 3 měsíce; u závazků vůči posledně uvedenému věřiteli pak dlužník uvedl zcela konkrétní data splatnosti nastalé již v roce 2008. Ze svých věřitelů pak dlužník přinejmenším 2 označil všemi v úvahu přicházejícími identifikačními údaji, u dalších je jejich identita jako státních institucí i bez uvedení jejich sídla nebo IČO nepochybná. Odvolací soud tedy neshledal závad ani v označení vícerých (míněno alespoň dvou) věřitelů dlužníka, zvláště když požadavek označení osob způsobem uvedeným v § 103 odst. 1 IZ je výslovně vztažen jen na osobu insolvenčního navrhovatele a dlužníka či jejich zástupců, nikoli – jak dovozuje soud prvního stupně – i na další osoby uvedené v insolvenčním návrhu, tedy např. na dlužníkovy věřitele. Takový požadavek zákon dále vyslovuje jen ohledně označení osob uvedených v dlužníkových seznamech (§ 104 odst. 4).

Za této situace považuje odvolací soud dlužníkem nabídnutá skutková tvrzení za dostatečná k závěru, že má více věřitelů, vůči nimž má závazky splatné déle než 3 měsíce. Tato skutečnost podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ zakládá domněnku, že dlužník úhrady těchto závazků není schopen, a tuto domněnku nic nevyvrací, když dlužník podle svých tvrzení a řádného seznamu majetku žádný majetek nevlastní ani nevykazuje žádné příjmy. Nadto ale tato tvrzení dlužníka (právnické osoby) nepochybně naplňují též znaky úpadku ve formě předlužení podle § 3 odst. 3 IZ, které soud prvního stupně zjevně nezvažoval a pro které nemá splatnost dlužníkových závazků žádného významu. Proto neměl opory závěr soudu prvního stupně, že bez údajů o splatnosti dlužníkových závazků není možno jeho úpadek posoudit.”

Obdobné závěry jsou vyjádřeny např. i v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 60 INS 26101/2012, 3 VSPH 1617/2012-A ze dne 10. 5. 2013.

- využitelnost seznamů majetku a závazků

V případě insolvenčního návrhu dlužníka lze co do povinných rozhodných tvrzení o jeho úpadku či hrozícím úpadku, která jeho insolvenční návrh postrádá, vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, jež spolu s insolvenčním návrhem předložil jako jeho obligatorní přílohu; to za předpokladu, že tyto seznamy vyhovují požadavkům předepsaným pro ně v § 104 odst. 2 a 4 IZ. Mohou takto být do jisté míry nahrazena v samotném insolvenčním návrhu chybějící rozhodná skutková tvrzení o úpadku dlužníka. K tomu viz níže uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 6903/2009, 3 VSPH 131/2010-A ze dne 22. 7. 2010 nebo jeho usnesení sp. zn. KSHK 45 INS 2529/2010, 3 VSPH 256/2010-A ze dne 26. 8. 2010.

U dlužnického návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení však podle § 104 odst. 1 písm. b) IZ ve znění účinném od 1.6.2019 (novela provedená zákonem č. 31/2019 Sb.) seznam závazků již není jeho obligatorní (povinnou) přílohou, takže v těchto případech nebude uvedený seznam dlužníkem připojován a náležitá rozhodná tvrzení o jeho závazcích (o jejich výši, splatnosti a osobách věřitelů) musí dlužník obsáhnout v samotném insolvenčním návrhu [a osvědčovat je listonami ve smyslu § 109 odst. 1 písm. d) IZ)] .

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 27 INS 6903/2009, 3 VSPH 131/2010-A ze dne 22. 7. 2010 (citace z odůvodnění):

„Základem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka je pouze srozumitelný a určitý insolvenční návrh opatřený náležitostmi podle § 103 IZ a zákonem požadovanými přílohami obsahujícími údaje uvedené v § 104 IZ. Soudní praxe dovodila, že – vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob – je nutno i v případě insolvenčního návrhu podávaného dlužníkem trvat na zákonem předepsaném řádném vylíčení rozhodující skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 IZ), mezi něž patří mimo jiné i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Tuto povinnost nelze mít proto za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné – tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.”

Takovému výkladu v zásadě přitakal i Nejvyšší soud, když v usnesení sen. zn. 29 NSCR 22/2009 ze dne 20. 5. 2010, uveřejněném pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ke svým závěrům obsaženým v již zmíněném R 91/2009 poznamenal (citace z odůvodnění):

„Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že jeho dosavadní (výše citovaná) judikatura, beze zbytku neuzavřela prostor úvaze o zvláštní povaze listin, které tvoří povinnou (insolvenčním zákonem předepsanou) přílohu insolvenčního návrhu dlužníka a jejichž obsah je (současně) definován insolvenčním zákonem; konkrétně jde o seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců dlužníka [srov. ustanovení § 104 odst. 1 písm. a) až c), odst. 2 až 4 insolvenčního zákona].

Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný, povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem řádně nesplnil a údajů v takovém ,seznamu‚ obsažených se nemůže dovolávat ani pro účely posouzení, zda splnil povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek.”

Další judikatura

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSOS 22 INS 284/2009, 3 VSOL 54/2009-A ze dne 11. 3. 2009 (citace z odůvodnění):

„Pro vady insolvenčního návrhu uvedené v ustanovení § 128 odst. 1 IZ soud insolvenční návrh bez dalšího odmítne. Tyto vady nemůže insolvenční soud odstraňovat, a to ani s využitím údajů získaných od dlužníka postupem podle § 128 odst. 3 IZ.”

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008, ze dne 17. 3. 2008, uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 IZ. K odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 5600/2009, 1 VSPH 804/2009-A ze dne 25. 5. 2010 (citace z odůvodnění):

„Dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl konkrétně ničeho ani o svých celkových majetkových poměrech (o svém majetku a příjmech), ani o splatnosti svých dluhů, a neoznačil řádně a nepochybně své věřitele. Dlužník tak v insolvenčním návrhu nevylíčil skutečnosti, jež by jeho tvrzený úpadek podle § 3 odst. 1 IZ osvědčovaly, přestože jde o obligatorní náležitosti insolvenčního návrhu.

Při zjištění takovýchto nedostatků insolvenčního návrhu, jež brání v řízení pokračovat, nebylo důvodu vyzývat dlužníka postupem podle § 128 odst. 2 IZ k doplnění tohoto návrhu o předložení předepsaných příloh (a k doplnění návrhu na povolení oddlužení podle § 393 odst. 1 a 2 IZ), jak to soud usnesením ze dne 7. 10. 2009 učinil, ale bylo namístě, aby soud insolvenční návrh – aniž by dlužníku určil lhůtu k jeho doplnění – podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.”

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 77 INS 4542/2008, 29 NSČR 17/2009 ze dne 26. 9. 2010, uveřejněné pod č. 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Pokud se insolvenční navrhovatel dovolává v insolvenčním návrhu některé ze skutečností vyjmenovaných v § 3 odst. 2 IZ, jež zakládá domněnku neschopnosti dlužníka plnit své splatné závazky, a dlužník tuto domněnku při projednávání insolvenčního návrhu nevyvrátí, je tím dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) IZ osvědčena.

Přistoupení k řízení

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. MSPH 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 20/2012-A, ze dne 28. 3. 2012 zdůraznil, že pokud další insolvenční návrh, který se považuje ve smyslu § 107 odst. 1 IZ za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny. K tomuto tématu viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 95 INS 11931/2011, 29 NSČR 21/2012 ze dne 28. 3. 2012. Oba tyto judikáty jsou citovány v části Další insolvenční návrh [ad B) pod č. 1. a 2.].

Podmínky formulované v ustanovení § 128 odst. 1 IZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu je tedy třeba zkoumat se zřetelem k obsahu insolvenčního návrhu přistoupivšího navrhovatele, jehož prostřednictvím mohou být nedostatky obsahových náležitostí původního insolvenčního návrhu zhojeny. Pokud oba návrhy společně umožňují závěr, že dlužník má alespoň 2 věřitele s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit, insolvenčnímu soudu nic nebrání, aby na podkladě těchto insolvenčních návrhů věc řádně projednal (a insolvenční návrhy tedy neodmítl). Viz např. závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 12772/2011, 3 VSPH 261/2012-A ze dne 18. 12. 2012.

K tématu přistoupení k řízení podáním dalšího insolvenčního návrhu dle § 107 IZ viz výklad v části Další insolvenční návrh.

II. Nedostatky v přílohách návrhu

K povinným přílohám insolvenčního návrhu (dlužníka nebo věřitele) je podán podrobný výklad viz Insolvenční návrh, pasáž ad II. POVINNÉ PŘÍLOHY NÁVRHU.

Nutno upozornit, že podle § 105 IZ je insolvenční navrhovatel věřitel povinen připojit k insolvenčnímu návrhu jako přílohu i přihlášku takové své pohledávky, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje [jde typicky o pracovněprávní pohledávku dlužníkova zaměstnance, která je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) IZ]. Po rozhodnutí o úpadku se taková pohledávka považuje za uplatněnou podle § 203 IZ (tedy její přihláška není předmětem přezkumného jednání). K tomu viz část Insolvenční návrh.

Judikatura k předchozímu odlišnému znění § 105 IZ - usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 34 INS 6140/2010, 3 VSPH 213/2011-A ze dne 12. 8. 2011 - viz archiv I 15.3.5.2.

Výzva k odstranění nedostatků příloh návrhu

Jestliže

a) nejsou k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy (v případě věřitele přílohy vyžadované v § 103 odst. 3 a § 105 IZ a v případě dlužníka přílohy vyžadované v § 103 odst. 3 a v § 104 IZ), nebo

b) připojené přílohy neobsahují stanovené náležitosti,

insolvenční soud podle § 128 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1. 7. 2017) usnesením vyzve navrhovatele, aby insolvenční návrh doplnil v určené lhůtě (která smí být delší než 7 dnů jedině v případě návrhu dlužníka).

Jestliže jde o insolvenční návrh dlužníka (spojený s návrhem na povolení oddlužení) který za něj podala osoba dle § 390a odst. 1 IZ (k tomu viz výklad v úvodu části 9.2.2), soud vyzve k doplnění tuto osobu; výzvu přitom doručí též dlužníku samému (co navrhovateli). Lhůta k doplnění návrhu nezačne běžet dříve, než bude výzva doručena dlužníku i uvedené osobě.

Ve výzvě k doplnění návrhu musí insolvenční soud obsáhnout náležité poučení o tom, jak doplnění provést, jakož i poučení o následku nesplnění výzvy, tedy o odmítnutí návrhu, pokud jeho vytčené nedostatky nebudou v určené lhůtě odstraněny. Bez takového řádného poučení není výzva účinná, tj. její případné nesplnění nemůže mít pro navrhovatele žádný nepříznivý procesní důsledek. To znamená, že pokud na základě takto neúplné výzvy nebude potřebné doplnění návrhu řádně provedeno, nejsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu.

Odmítnutí návrhu

Jestliže navzdory řádné výzvě insolvenčního soudu nebyl ve stanovené lhůtě insolvenční návrh doplněn, insolvenční soud jej odmítne. (K počátku běhu lhůty k odstranění vad viz níže uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 834/2015, 2 VSPH 414/2015-A-13).

Tento postup se nemusí uplatnit v případě, kdy k dlužnickému návrhu nejsou připojeny listiny dokládající úpadek dlužníka, tedy příloha podle § 104 odst. 1 písm. d) IZ. K tomu viz níže prezentované závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 5600/2009, 1 VSPH 804/2009-A ze dne 25. 5. 2010.

Jak zdůraznil Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp. zn. MSPH 78 INS 8460/2011, 3 VSPH 878/2011-A ze dne 22. 12. 2012, nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co bude tímto postupem insolvenční návrh potřebným způsobem doplněn a bude tak zajištěn řádný podklad pro další průběh insolvenčního řízení, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Odůvodnění, opravný prostředek

Usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu musí být - za přiměřeného užití § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 téhož zákona (§ 7 IZ) – náležitě odůvodněno. Osobou oprávněnou k podání odvolání proti tomuto usnesení je pouze insolvenční navrhovatel (§ 128 odst. 4 IZ ve znění účinném od 1.6.2019).

V řízení o odvolání proti rozhodnutí, jímž byl insolvenční návrh odmítnut, se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 146 odst. 2 IZ). Totéž platí pro jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu uvedená v § 142 IZ, jakož i pro rozhodnutí o úpadku.

Judikatura

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 76 INS 297/2008, 2 VSPH 1/2008-A ze dne 7. 3. 2008 (citace z odůvodnění):

„V případě, že k insolvenčnímu návrhu nejsou připojeny zákonem požadované přílohy, nebo předložené přílohy neobsahují zákonem stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění, jež zásadně nesmí být delší 7 dnů s výjimkou navrhovatelů – dlužníků, kteří jsou podnikateli, a návrh odmítne, pokud jej navrhovatel ve stanovené lhůtě nedoplní.”

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 834/2015, 2 VSPH 414/2015-A-13 ze dne 21. 4. 2015, jehož závěry lze shrnout následovně:

Proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení vyšším soudním úředníkem nebo asistentem soudce (§ 36a odst. 4 a 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), proti němuž není přípustné odvolání, může účastník řízení podle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, podat námitky do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ a § 75 IZ). Proto lhůta, určená insolvenčnímu navrhovateli podle § 128 odst. 2 IZ k doplnění jeho insolvenčního návrhu o přílohy předepsané v § 104 IZ rozhodnutím, jež vydal vyšší soudní úředník nebo asistent soudce, běží až od právní moci tohoto rozhodnutí nastalé podle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících (marným uplynutím lhůty k podání námitek nebo v důsledku jejich neúspěchu). To platí pro každé rozhodnutí vydané vyšším soudním úředníkem nebo asistentem soudce v občanském soudním řízení (včetně insolvenčního řízení), proti němuž není přípustné odvolání a jímž je účastníku řízení stanovena lhůta ke splnění nějaké procesní povinnosti.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 43 INS 384/2008, 1 VSPH 7/2008-A ze dne 31. 3. 2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2009, s právní větou:

Jestliže věřitel jako insolvenční navrhovatel ani přes řádnou výzvu insolvenčního soudu nedoplní insolvenční návrh o řádnou přihlášku své pohledávky v zákonem předepsané formulářové podobě (§ 176 IZ a § 21 a § 22 vyhlášky č. 311/2007 Sb.), insolvenční soud odmítne insolvenční návrh podle § 128 odst. 2 IZ.

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 5600/2009, 1 VSPH 804/2009-A ze dne 25. 5. 2010 (citace z odůvodnění):

„Listiny dokládající úpadek či hrozící úpadek dlužníka jsou sice podle § 104 odst. 1 písm. d) IZ jednou z předepsaných příloh insolvenčního návrhu podávaného dlužníkem, nicméně podle názoru odvolacího soudu je způsobilý projednání (je dostatečným podkladem pro meritorní rozhodnutí) takový dlužníkův insolvenční návrh, který obsahuje všechny předepsané náležitosti a je opatřen řádnými seznamy podle § 104 odst. 1 písm. a) až c) IZ, a to zejména seznamy majetku a závazků, pokud je absence zaměstnanců dlužníka jinak zřejmá. Za splnění těchto podmínek tedy není třeba trvat na předložení dalších příloh insolvenčního návrhu – listin uvedených v § 104 odst. 1 písm. d) IZ, ledaže údaje obsažené v návrhu a seznamech vykazují vzájemné rozpornosti či nejasnosti, které správnost těchto údajů (z hlediska rozhodných tvrzení o úpadku či hrozícím úpadku) zpochybňují, a které je nutno uvést na pravou míru za pomocí příslušných listinných důkazů.”

Podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn., MSPH 88 INS 7327/2009, 29 NSČR 38/2010 ze dne 1. 3. 2012 seznam závazků dlužníka ve smyslu § 104 odst. 1 písm. b) IZ musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených.

Vrchní soud v Praze pak v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 5147/2013, 3 VSPH 1043/2013-A ze dne 13. 1. 2014 k náležitostem seznamu závazků dlužníka uzavřel, že insolvenční návrh dlužnice je nezpůsobilý věcného projednání pro nedostatky předloženého seznamu závazků, když dlužnice v něm jednak neuvedla u všech závazků jejich splatnost, jednak v seznamu nezmínila (nespecifikovala) zajištění pohledávek, přestože plyne z dlužnicí předloženého výpisu z katastru nemovitostí; konečně součet závazků uvedených v seznamu nekoresponduje s výší dluhů, kterou dlužnice uvedla v samotném insolvenčním návrhu. V takovém případě bylo namístě vyzvat dlužnici postupem podle § 128 odst. 2 IZ k doplnění insolvenčního návrhu o řádné seznamy podle § 104 IZ.

Vady insolvenčního návrhu versus vady návrhu na povolení oddlužení

Jestliže dlužník podává insolvenční návrh současně s návrhem na povolení oddlužení [§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ – viz část 9.2.1 ad B)] , může insolvenční návrh podat s využitím předepsaného formuláře návrhu na povolení oddlužení (§ 391 odst. 3 IZ), a to prostřednictvím k tomu určené kolonky č. 7 formuláře, do níž insolvenční návrh vtělí (vyplněním této kolonky ve smyslu 103 odst. 2 IZ). Připojené seznamy podle § 104 IZ v tomto případě slouží jako povinná příloha insolvenčního návrhu a současně i jako příloha vyžadovaná v § 391 odst. 1 písm. a) IZ pro návrh na povolení oddlužení; další povinné přílohy návrhu na povolení oddlužení vymezuje § 392 IZ. K náležitostem návrhu na povolení oddlužení co do jeho obsahu a příloh a postupu při odstraňování vad tohoto návrhu viz výklad v části 9.2.2. Ke společnému návrhu manželů na povolení oddlužení viz část 9.2.2.1.

Nutno ale zdůraznit, že insolvenční návrh, jímž se insolvenční řízení dlužníka zahajuje, nelze zaměňovat s návrhem na povolení oddlužení, který představuje pouze dlužníkův návrh na způsob řešení úpadku, jehož zjištění se insolvenčním návrhem domáhá. Jde tedy o dvě různá procesní podání, pro která insolvenční zákon předepisuje různé náležitosti co do jejich obsahu a povinných příloh (i co do požadavku na jejich formu) a která podléhají samostatnému procesnímu režimu. Svůj právní osud sdílejí jen potud, že v případě odmítnutí insolvenčního návrhu se stává dlužníkův návrh na oddlužení bezpředmětným, zatímco odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je pro projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm bez významu.

Z toho také plyne, že zákonné náležitosti insolvenčního návrhu nelze zaměňovat se zákonnými náležitostmi návrhu na povolení oddlužení, že primárně insolvenční soud zkoumá případné nedostatky insolvenčního návrhu (co do návrhu, jímž se insolvenční řízení zahajuje) a že jeho nedostatky ovšem nemohou být nahrazeny obsahem návrhu na povolení oddlužení či jeho přílohami (k tomu viz závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSLB 76 INS 5600/2009, 1 VSPH 804/2009-A ze dne 25. 5. 2010 nebo závěry usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPH 54 INS 4554/2010, 3 VSPH 563/2010-A ze dne 16. 11. 2010).

Insolvenční soud proto musí náležitě rozlišit, zda činí výzvu k odstranění vad insolvenčního návrhu (nedostatku jeho předepsaných příloh) podle § 128 odst. 2 IZ, nebo výzvu k odstranění vad návrhu na povolení oddlužení (co do jeho obsahu nebo předepsaných příloh) podle § 393 odst. 1 a 2 IZ, čemuž musí odpovídat i řádné poučení o důsledcích nesplnění výzvy spočívající v odmítnutí toho kterého návrhu a také případné odmítnutí návrhu (pro neodstranění jeho nedostatků) musí být jednoznačně formulováno (ve výroku i odůvodnění) tak, aby bylo zřejmé, zda jde o odmítnutí insolvenčního návrhu (jímž se insolvenční řízení končí) nebo zda se odmítá pouze návrh na povolení oddlužení (které pro případ zjištění úpadku dlužníka implikuje rozhodnutí o řešení jeho úpadku konkursem – § 396 IZ)

Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27. 1. 2010, uveřejněné pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Usnesení, jímž insolvenční soud odmítá dlužnický insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 IZ, není usnesením o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, bez zřetele k tomu, že dlužník takový návrh (na povolení oddlužení) podal spolu s insolvenčním návrhem.

B) ODMÍTNUTÍ VĚŘITELSKÉHO INSOLVENČNÍHO NÁVRHU PRO ZJEVNOU BEZDŮVODNOST

Institut odmítnutí věřitelského (nikoliv dlužnického) insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost byl zaveden (novelou IZ provedenou s účinností od 1. 11. 2012 zákonem č. 334/2012 Sb.) prostřednictvím § 128a IZ. Cílem této úpravy je zejména ochrana dlužníka před případnými šikanózními insolvenčními návrhy – snaha eliminovat možné nekalé praktiky spočívající ve zneužití insolvenčního návrhu – účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení - k poškození reputace dlužníka, jeho důvěryhodnosti, možnosti ucházet se o veřejné zakázky apod. Informace o zahájení insolvenčního řízení je povětšinou širokou veřejností vnímána tak, že dlužník se

Nahrávám...
Nahrávám...