dnes je 26.11.2022

Input:

Náhrada škody vzniklá zahájením insolvenčního řízení

18.2.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.5.4
Náhrada škody vzniklá zahájením insolvenčního řízení

JUDr. Jolana Maršíková

Škodní odpovědnosti insolvenčního navrhovatele

Ustanovení § 147 IZ upravuje odpovědnost věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, jestliže insolvenční řízení nebylo tímto navrhovatelem zahájeno důvodně – jeho vinou nebylo (nemohlo být) jeho insolvenčnímu návrhu vyhověno (rozhodnutím o úpadku dlužníka).

Náhrady takové škody nebo jiné újmy se může domáhat každá osoba, jíž tato škoda vznikla (včetně dlužníka, jestliže nebyl sám insolvenčním navrhovatelem).

Případy uplatnitelnosti náhrady škody

Osoba, které zahájením insolvenčního řízení v důsledku účinků s ním spojených a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná majetková, má vůči insolvenčnímu navrhovateli právo na její náhradu v těchto případech:

1) podle § 147 odst. 1 IZ, kdy vinou insolvenčního navrhovatele

  1. byl jeho insolvenční návrh byl odmítnut, nebo
  2. insolvenční řízení o jeho insolvenčním návrhu bylo zastaveno;

v pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (domněnka zavinění).

2) podle § 147 odst. 2 IZ, kdy insolvenční návrh byl vinou insolvenčního navrhovatele (jako nedůvodně podaný) zamítnut

(k podmínce navrhovatelem zaviněného zamítnutí jeho insolvenčního návrhu a k posuzování jeho odpovědnosti při zamítnutí návrhu pro nedoložení věcné aktivní legitimace dle § 105 IZ viz dva níže citované judikáty Nejvyššího soudu R 10/2013 a R 22/2016);

- to neplatí (insolvenční navrhovatel nenese odpovědnost za předmětnou škodu nebo jinou újmu) v případech, ve kterých jeho insolvenční návrh nebyl podán nedůvodně a byl tak zamítnut nikoli vinou insolvenčního navrhovatele, a to [dle § 147 odst. 2 IZ (věty za středníkem)] tehdy, pokud důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu bylo

a) chování dlužníka, který

  • po zahájení insolvenčního řízení splnil závazky, jež jeho úpadek osvědčovaly, nebo

  • dohodl s věřiteli jiný způsob plnění těchto závazků (např. byl sjednán splátkový kalendář),

b) zjištění, že platební neschopnost dlužníka vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že platební neschopnost dlužník odvrátí v době 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků (§ 143 odst. 3 IZ).

Judikáty

1) Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 15/2010 ze dne 12. 7. 2012, uveřejněné pod č. 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 IZ právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 IZ).

Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.

2) Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1962/2013 ze dne 24. 6. 2015, uveřejněný pod č. 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

I. Prokáže-li se v nalézacím řízení, že věřitel (insolvenční navrhovatel) měl vůči (insolvenčnímu) dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti v době zahájení insolvenčního řízení i v době, kdy byl insolvenční návrh zamítnut pro nedoložení této pohledávky insolvenčním navrhovatelem, pak se tím staví najisto, že to byl právě (insolvenční) dlužník, který nesplnil povinnost splnit dluh (pohledávku uhradit řádně a včas) a jehož obrana v insolvenčním řízení (že insolvenční navrhovatel vůči němu nemá pohledávku po lhůtě splatnosti) tím byla vyvrácena.

II. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení.

V tomto rozsudku Nejvyšší soud dále zdůraznil, že při zamítnutí insolvenčního návrhu předpoklad viny věřitele – insolvenčního navrhovatele plyne z ustanovení § 147 odst. 2 IZ prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 IZ(citace z odůvodnění):

Ustanovení § 147 odst. 1 IZ koncipuje odpovědnost věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou”. Týž předpoklad „viny” věřitele – insolvenčního navrhovatele plyne z ustanovení § 147 odst. 2 IZ při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 IZ jde (i bez výslovného zdůraznění „viny” věřitele – insolvenčního navrhovatele v § 147 odst. 1 IZ) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. (…)

Nad rámec toho, co bylo řečeno v R 10/2013, zbývá dodat k výkladu § 147 IZ (v reakci na dovolací výhrady), že koncepce, podle které musí úspěšný insolvenční dlužník podat vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh byl zamítnut, žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu v relativně krátké lhůtě (plynoucí z § 147 odst. 4 IZ), někdy i dříve, než skončí nalézací řízení o sporné pohledávce insolvenčního navrhovatele, dozajista neklade (ve spojení se závěry obsaženými v R 10/2013) žádné zvýšené břemeno (v porovnání s insolvenčním navrhovatelem) na osobu (insolvenčního) dlužníka. Prokáže-li se (totiž) následně v nalézacím řízení, že věřitel (insolvenční navrhovatel) skutečně měl vůči (insolvenčnímu) dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti v době zahájení insolvenčního řízení i v době, kdy byl insolvenční návrh zamítnut pro nedoložení této pohledávky insolvenčním navrhovatelem, pak se tím staví najisto, že to byl právě (insolvenční) dlužník, který nesplnil povinnost splnit dluh (pohledávku uhradit řádně a včas) a jehož obrana v insolvenčním řízení (že insolvenční navrhovatel vůči němu nemá pohledávku po lhůtě splatnosti) tím byla vyvrácena.”


Druhou částí právní věty citovaného R 22/2016 se pak Nejvyšší soud vyslovil k otázce, zda soudně schválený smír, jehož prostřednictvím se insolvenční dlužník zavázal zaplatit insolvenčnímu navrhovateli ve sporu o úhradu pohledávky částku nižší, než byla dříve uplatněna insolvenčním navrhovatelem v insolvenčním návrhu, je způsobilým podkladem pro závěr, že insolvenční navrhovatel měl vůči insolvenčnímu dlužníkovi pohledávku po lhůtě splatnosti (ze stejného titulu) i v průběhu insolvenčního řízení. V tom směru se přihlásil k závěrům Stanoviska občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 11. 11. 1986, Cpj 44/86, uveřejněného pod číslem 16/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se práva. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení.

Náhrada nemajetkové újmy

Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má vedle práva na náhradu škody také právo na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí vzít rovněž v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Přiznané zadostiučinění musí být přiměřené rozsahu způsobené imateriální újmy. Pro posouzení závažnosti způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla i škoda na majetku. Odpovědnost za imateriální újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. K tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 ze dne 31.102018, sp. zn. 29 Cdo 4439/2016 a ze dne 31.1.2019, sp. zn. 29

Nahrávám...
Nahrávám...